Evropské vlády mluví o “New deal”, realita je však zcela jiná

Potřebujeme nový “Marshallův plán” nebo Rooseveltův “New deal” – z krize se musíme proinvestovat. To jsou častá zvolání nejen českých politiků, avšak mezi rétorikou a realitou se vytvořila ohromná propast. Rozpočtová pomoc zatím na rozdíl od té měnově-politické vypadá jako chudý příbuzný, mělo by tomu přitom být naopak.

Je třeba si uvědomit, že dnešní pandemická krize je v mnoha ohledech specifická. V první fázi “vypnutí” ekonomiky nedávalo smysl ji stimulovat – bylo důležité nabídnout postiženým firmám a domácnostem dočasné likviditní záplaty tak, aby nedošlo k masivnímu propouštění – převažovaly zde zajištěné úvěry a odklady splátek daní. Nejen v Česku však platí, že mamutí záchranné programy nakonec zůstávají za očekáváním – v Česku v rámci programu COVID III bylo po více než měsíci fungování požádáno zatím “pouze” o 13,4 miliardy korun. Částečně kvůli tomu, že je program nastaven pouze pro malé a střední podniky, současně proto, že řada podniků před jeho spuštěním využila jiných “záplat” – zejména možnosti odložit splátky úvěrů (hodnota úvěrů se blíží 300 miliardám korun) nebo odložit splátky daní, popřípadě načerpat příspěvky na zaměstnance skrze programy antivirus.