Hlavní otázkou a tezí Holmanovy přednášky bylo, nakolik se centrální banky podíleli na vzniku krize a co by mohly CB udělat pro to, aby se podobný scénář neopakoval, resp. nakolik centrální banky budou reflektovat to, co se stalo.
S cílováním inflace začala CB na Novém Zélandu na začátku devadesátých let, následována ostatními CB a ČNB ji následovala v roce 1998. Cílování inflace se ukázalo jako velmi spolehlivý nástroj měnové politiky zejména ve srovnání s fixním měnovým kurzem, bohužel krize odhalila jeho slabiny. Tou největší je cílování na index spotřebitelských cen.
Nízká inflace posledních let se sice připisovala centrálním bankám, je však otázkou, jestli tomu tak skutečně bylo. Hlavními faktory nízkých cen byla levná pracovní síla v Asii a globalizace a s ní spojená konkurence. CB tak mohly udržovat úroky nízko a to vedlo k růstu likvidity na trzích (zejména v USA, kde byly úroky dlouhodobě extrémně nízké), což byla živná půda pro vznik krize.
I přes svou transparentnost je hlavní nevýhodou cílování inflace skutečnost, že nedokáže odhadnout vývoj na trhu s nemovitostmi a reagovat na něj. Nemovitosti totiž v inflačním cíli nejsou zahrnuty. Vysoká likvidita a přeúvěrování vedlo k vyšší poptávce po nemovitostech, kde rostla cenová bublina. Na tu CB reagovaly pozdě.
Inflační cílováni tak nemůže v dnešní formě nadále pokračovat, pokud se má zabránit finančním krizím, zejména těm, které vznikají na trzích s nemovitostmi. Před CB tak stojí otázka, jestli zahrnout nemovitosti do inflačního cíle.
REKLAMA
Dá se to vyřešit tím, že se nemovitosti zahrnou do indexu spotřebitelských cen – to už dnes používají například Austrálie a Nový Zéland. Sice dojde k větší volatilitě, ale daly by se předvídat problémy.
Druhou možností je sledovat ceny nemovitostí samostatně. Sice by nedošlo k vyšší volatilitě indexu spotřebitelských cen, ale ukazatele inflace by byly dva.
