Sofia – Protesty proti české energetické firmě ČEZ i proti bulharské vládě – tak tuzemští čtenáři pravděpodobně nejčastěji zaznamenali zprávy z Bulharska v posledních měsících. Nejchudší členský stát Evropské unie nyní hlásí také nejvyšší deflaci. Přesto někteří tamní ekonomové uvažují o přijetí společné měny euro.
Pokud jde o makroekonomické údaje, patří Bulharsko v posledních letech k nejukázněnějším zemím Evropské unie. Vládní dluh se tu drží pod dvaceti procenty HDP, stejně tak vláda hospodaří s minimálním rozpočtovým schodkem. To je jeden z důvodů, proč se země na rozdíl od Řecka nebo Španělska nepropadla do dluhové krize.
Pomohla i levná pracovní síla. „Se vznikem ekonomické krize začaly firmy v tradičních tržních ekonomikách klást důraz na efektivnost a úspory, Bulharsko a Rumunsko se díky tomu staly jednou z hlavních destinací pro investory z východní Evropy,“ vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz specialista na ekonomickou geografii Balkánu Milan Damborský.
Od pádu komunismu před téměř 25 lety nicméně Bulharsko stále doplácí na to, že tamní průmysl není konkurenceschopný a chybí v něm odvětví, které by se stalo „motorem“ bulharské ekonomiky. Industrializace po roce 1948 se na rozdíl od Česka neopírala o žádnou tradici a nové výrobní závody podle Damborského nevznikaly na základě poptávky, ale podle toho, jak určil „centrální plánovač“.
„V momentě, kdy toto skleníkové prostředí otevřete, tak polovina firem nezvládne konkurenční prostředí,“ říká expert, který přednáší na Vysoké škole ekonomické.
REKLAMA
Aktuálně.cz: Do jaké míry se Bulharska dotkla ekonomická recese v Evropě?
Milan Damborský: Díky menší otevřenosti trhu nebyly negativní dopady tak silné. Balkánské země na ekonomické krizi paradoxně naopak trochu vydělaly. Investoři kladou velký důraz na efektivnost a úspory. Bulharsko a Rumunsko se tak staly jednou z hlavních destinací pro investory ze západní Evropy. Česká republika začala řešit, že místo Polska nebo Maďarska soutěží třeba s Rumunskem, balkánské země začaly být atraktivnější.
Jen polovina unijního průměru
A.cz: Podle evropských statistik je bulharský hrubý domácí produkt (HDP) na hlavu na 47 procentech průměru Evropské unie. Kdy se země dostane na průměr EU?
To si netroufnu říct. Rumunsko i Bulharsko se od devadesátých let drží na podobné úrovni, začínaly na čtyřiceti procentech a nějaký velký progres tam není, tak si to můžete prodloužit třeba do roku 2100. Je otázka, kde bude průměr Evropské unie, protože ten mohou například Španělsko nebo Řecko srazit, ale k NěmeckuBulharsko nekonverguje. V zemi je navíc obrovský problém v regionálních rozdílech.
A.cz: Co tím máte na mysli?
Východní regiony jsou momentálně nejchudší v EU, mohou se srovnávat s Albánií nebo Ukrajinou. Ale třeba západní Rumunsko má blíž k Maďarsku, Transylvánie byla historicky součástí Rakouska-Uherska. Investoři mají k tomuto regionu určitou důvěru. Na jednu stranu mohou čerpat z velmi levné pracovní síly, na druhou stranu je to geograficky blízký region, takže necítí příliš velké riziko.
A.cz: Z jakého důvodu se například pobaltským ekonomikám daří lépe než zemím na Balkánu? Oba regiony byly do konce osmdesátých let součástí východního bloku s těsnou vazbou na Sovětský svaz.
REKLAMA
Může to být dané i velikostí států. Když máte menší území, tak se tam hůř tvoří meziregionální rozdíly, určitě je tam jednodušší prosadit jakoukoliv legislativu nebo změny. Když se mění zákon a implementuje se do reality, tak se to bude dělat lépe u jednoho než dvaceti milionů obyvatel, kteří žijí v zapadlých údolích, kam jezdí vlak třikrát do týdne. V Pobaltí měli také po rozpadu komunismu obrovskou chuť něco dokázat. Když si to nakonec vezmete, tak Pobaltí bylo i za dob Sovětského svazu bohatým územím.
A.cz: Zatímco Rumunsko má relativně nízkou míru nezaměstnanosti, v Bulharsku je dvacátá nejvyšší v EU. Proč se tyto dvě balkánské země tolik liší?
Když si vezmete Rumunsko, tak tam najdete alespoň několik firem, které mají exportní potenciál a mohou ekonomiku nějak táhnout. Příkladem je Dacia, která se podílí asi na osmi procentech vývozu Rumunska, potom několik dalších strojírenských společností. Zatímco u Bulharska jsem marně hledal úspěšnou firmu, která by byla schopná být tím motorem ekonomiky.
Bulharsku chyběl podobný partner jako Německo
A.cz: Co byste vůbec označil za typický bulharský výrobek?
Ono v podstatě Bulharsko nemá skoro nic. Už jsem přemýšlel, kterou typicky historicky bulharskou firmu bych mohl uvést. Jediné, na co jsem si vzpomněl, byly vysokozdvižné vozíky Balkancar, které jsme v sedmdesátých osmdesátých letech dováželi. Pak ještě možná nějaké zemědělské produkty, například víno.
A.cz: Čím to je, že Bulharsko nemá nic podobného jako Češi Škodovku nebo Rumuni již zmíněnou Dacii?
Česká republika se ještě v rámci své konkurenceschopnosti a díky geografické blízkosti k Německu zvládla relativně rychle transformovat. V Bulharsku ta pracovní síla, řekl bych, nebyla tolik kvalifikovaná, země neměla podobnou průmyslovou historii, navíc tam na počátku devadesátých let chyběla nějaká výhoda z hlediska dopravních nákladů. Dnes se situace trošku mění s tím, jak ekonomicky posiluje Turecko.
REKLAMA
A.cz: Ve většině socialistických republik ale přece probíhala industrializace.
V Bulharsku sice proběhla poměrně velká industrializace venkova, ta ale neměla žádné základy v historické produkci. To byl problém centrálně plánovaného systému – když bylo někde potřeba vytvořit pracovní místa, postavila se tam textilka, jestli byla umístěná dobře, nebo ne, to se neřešilo. V momentě, kdy toto skleníkové prostředí otevřete, tak polovina firem nezvládne konkurenční prostředí. Takže v roce 1990 Bulhaři neměli příliš šancí uspět na západním trhu. V Česku byla průmyslová struktura nějak etablovaná a komunistický systém ji do značné míry převzal, kdežto tam byl podíl průmyslu do roku 1948 velmi slabý a vznikal teprve potom.
Přechod na euro? Poměrně reálné
A.cz: Bulharsko je jednou ze zemí v EU, které se nacházejí v deflaci. V Česku centrální banka před poklesem cen dlouhodobě varuje, a dokonce kvůli němu v listopadu oslabila korunu. Můžeme na bulharském příkladu vidět, že šlo opravdu o takovou hrozbu, jak ČNB opakovaně říká?
Tam je jeden rozdíl. Česká republika je už relativně standardní tržní ekonomika, kdežto Bulharsko je tak v půlce restrukturalizace. Vládní krize jsou tam také mnohem hlubší, lidé jsou nespokojení, mají vysokou nezaměstnanost, viní z toho vládu. Ta socialistická tradice je v Bulharsku silnější než u nás. Oni to pořád berou tak, že je vláda zodpovědná za to, jestli mají práci, nebo ne. My se proto deflací možná zabýváme více, protože nemáme už tyto základní problémy. Můžeme více diskutovat o těchto „soft“ věcech, protože základní velké reformy už máme hotové, oni ještě ne. Takže si myslím, že vůbec nemají prostor pro to, aby se tím nějak zabývali.
A.cz: Rumunský premiér říkal, že oni by měli mít euro v roce 2019. Má Bulharsko nějaký podobný cíl?
Možnost, že by Bulharsko přijalo euro, je poměrně reálná. Kdo chce teď přijít do eurozóny, je přijímán s otevřenou náručí. Co se týká různých statistik týkající se dluhů a podobně, tak bych odkázal na Churchillovo, že já věřím jenom té statistice, kterou si sám zfalšuji. Dá se to účetně i lehce přikrášlit. A euro je dnes primárně politický projekt. Takže ve chvíli, kdy projeví zájem další státy a budou chtít přistupovat, EU představitelé mohou říkat, podívejte se, to euro je fakt dobré, podívejte se, kolik zemí má o to zájem. Samozřejmě by ale vypadalo lépe, kdyby se o něj hlásilo třeba Švýcarsko.
A.cz: Z jakého důvodu se balkánské ekonomiky tak hrnou do společné měny?
Myslím si, že pro tyto země je euro podstatně zajímavější než třeba pro nás, jejich domácí měny navíc nejsou tak atraktivní jako například koruna. Pokud chtějí otevřít ekonomiku, mít možnost více exportovat a zároveň natáhnout investory, tak euro jim hodně pomůže snížit rizika. My už jsme ve stadiu, kdy zde investory víceméně máme, koruna je stabilní.
