Praha – Možná to je náhoda, možná úmysl. Faktem je, že až příští týden začnou auta jezdit po nově dokončených úsecích pražského dálničního okruhu, stane se tak přesně po sedmadvaceti letech, co byla zprovozněna vůbec první sedmikilometrová část této komunikace.
Plány na výstavbu silnice, která by řidičům přijíždějících k hlavnímu městu z jedné světové strany dovolila při cestě ze severu na jih, ze západu na východ a podobně jet plynule a nemuset přitom vjíždět do centra Prahy, se začaly rodit již ve třicátých letech minulého století. Tehdy se v jednu chvíli počítalo dokonce se třemi prstenci, přičemž ten nejdelší, nejvzdálenější od centra hlavního města, by měl mít délku sto kilometrů, byl by tedy skoro o dvacet kilometrů delší než je současná plánovaná délka okruhu. Přitom si je třeba uvědomit, že rozloha Prahy byla tehdy mnohem menší než je dnes.
Okruh měl nést jméno Pražský dálnicový okruh. Pozoruhodné je, že jeho západní část měla prakticky stejnou trasu, jako je ta současná. Na severu měl být vybudován most přes Vltavu u Suchola na stejném místě, o jakém se uvažuje i nyní. Na východě měl ovšem vést úplně jinudy.
Plánů bylo mnoho
Během války se plány změnily. Na jihu měl vzniknout jakýsi půlkruh spojující plzeňskou a hradeckou dálnici, který by se u Třebonic křížil s další spojnicí dálnice od Ústí nad Labem do Českých Budějovic. Od Barrandovského mostu až k Záběhlicím je tato plánovaná tangenta shodná s dnešní Jižní spojkou.
