Visegrádská „čtyřka“ po 30 letech: Posun od ekonomiky k politice

„Význam středoevropského uskupení se za třicet let existence ‚Visegrádu‘ zásadně proměnil,“ komentoval studii Jozo Perič, hlavní analytik CapitalPanda. „V devadesátých letech potřebovaly země bývalé RVHP mezi sebou rychle obnovit zpřetrhané obchodní vazby, tentokrát už na bázi vzájemné tržní výhodnosti, proto na Visegrád (V4) navázala CEFTA, Středoevropská zóna volného obchodu. Tato etapa přirozeně skončila vstupem všech členů V4 do EU. Dnes je hlavní účelem uskupení prosazovat vybrané politické zájmy na půdě EU.“
Srovnání makroekonomických ukazatelů zemí Visegrádské čtyřky

Zdroj: World Bank, Eurostat, Centrum pro ekonomiku a politiku
„Všechny ekonomiky V4 se průměru EU v životní úrovni úspěšně přiblížily, když největší skok za 30 let udělalo Polsko. Česko si v produktu na osobu vztaženém ke kupní síle udrželo postavení jednoznačně nejvyspělejší ekonomiky V4,“ komentoval makroekonomická data Jozo Perič z CapitalPanda.
Pro země Visegrádu byly v uplynulých třiceti letech rozhodující tři události: rozpad RVHP, hospodářská transformace směrem k tržní ekonomice, vstup do Evropské unie. Přestože startovní pozice jednotlivých států byla poměrně různá a také prvky ekonomické transformace se značně lišily, nakonec se dá vyvodit, že do cíle dorazily ve srovnatelné kondici.
Visegrádská skupina vznikla 15. února 1991 zhruba 15 měsíců po událostech, které vedly k pádu totalitního režimu. Původní alianci tvořily tři státy – Československo, Maďarsko a Polsko -, která se v roce 1993 po rozpadu Československa rozrostla na čtyřku, jak ji známe dodnes. Na počátku třicetileté cesty všechny zúčastněné země stály před otázkou, jak rychle a efektivně přeorientovat svá hospodářství z centrálně plánovaného mechanismu na ekonomiky tržní.
Na počátku 90. let se tak v každé jednotlivé zemi odehrával zásadní politický střet o podobu a průběh ekonomické transformace, jejímž cílem bylo co nejdříve přiblížit životní úroveň obyvatelstva západním standardům. V Československu a Polsku získal politickou podporu šokový scénář (jejich tvářemi se stali Václav Klaus a Leszek Balcerowicz), kdy změna měla proběhnout rychle i za cenu výrazného krátkodobého hospodářského propadu, Maďarsko se zpočátku vydalo cestou transformace postupné. Nakonec ale i Maďarsko svou strategii změnilo a pod vedením tehdejšího ministra financí Lájose Bokrose uvěřilo v rychlé provedení potřebných reforem.
Všechny zmíněné ekonomiky bez výjimky zažily počáteční šok. Jejich výkonnost v roce 1991 propadla dvoucifernými tempy (až na Polsko, jehož HDP klesl jen o 7 procent), což se do značné míry dalo přičíst rozpadu RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci – jakási sovětská obdoba Evropského hospodářského společenství).
Členské země Visegrádské skupiny si tak uvědomily, že je třeba obchodí vztahy budovat prakticky od začátku. V roce 1992 tak byla podepsána dohoda o vzniku Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA), kterou zpočátku tvořily země V4. V dalších letech se k ní přidávaly noví členové jako Slovinsko, Bulharsko nebo Rumunsko.
Po počátečním šoku ekonomiky skupiny V4 oživovaly za současného probíhání hospodářských reforem. Premiantem se stala Česká republika, která svými výsledky udivovala nejen vyspělý svět. Na rozdíl od ostatních se totiž Česko vyznačovalo nízkou nezaměstnaností i přijatelnou mírou inflace. Polsko a Maďarsko se naopak z počátku několik let potýkalo s inflací v řádu několika desítek procent ročně a nezaměstnaností, která přesáhla deset procent ještě v první polovině 90. let. Do klubu dvouciferné nezaměstnanosti se záhy zařadilo také Slovensko.
Jistý obrat nastal po roce 1997, kdy česká ekonomika procházela první potransformační recesí, kdežto zbylé země V4 už tak vážné problémy nepocítily. Naopak, začaly se dostávat do makroekonomické rovnováhy a dokončovat nutné reformy, které byly podmínkou pro vstup do Evropské unie.
Přestože se zdálo, že Česká republika se do elitního evropského klubu dostane nejdříve ze všech postkomunistických zemí, nakonec došlo k rozšíření Evropské unie v roce 2004 rovnou o deset států, mezi nimiž byly všichni členové Visegrádské skupiny. Včetně Slovenska, kde došlo pod vedením premiéra Vladimíra Mečiara ke zbrzdění reformního procesu. Kabinety, které přišly poté ale dokázaly manko stáhnout, a tak Slovensku nic nebránilo, aby do EU vstoupilo v rámci této vlny rozšíření. Se vstupem České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska do EU zaniklo jejich členství v CEFTA, neboť Evropská unie je sama o sobě také zónou volného obchodu.
Visegrádská dohoda ale pokračovala dále a trvá dodnes. Její význam je nyní politický. Členské země se dál setkávají během pravidelných summitů a projednávají možnosti o společném postupu při prosazování svých zájmů v Evropské unii. Ne vždy se to daří, jindy je zase postoj zemí V4 jednotný. Jako například v otázkách přílivu migrantů z nečlenských zemí Evropské unie.
V současné době čelí hned dvě země Visegrádské čtyřky (Maďarsko a Polsko) výtkám ze strany Evropské komise kvůli jejich vnímání právního státu. Komise například nesouhlasí s podobou polské justiční reformy nebo s tím, jak v Maďarsku dochází k upevňování režimu pod taktovkou premiéra Viktora Orbána.
Z hospodářského hlediska se dá o zemích V4 říci, že jsou dnes standardními tržními ekonomikami s relativně vysokou životní úrovní, stabilní cenovou hladinou i poměrně solidním stavem pracovního trhu. Zajímavostí je, že Slovensko jako jediná země Visegrádské skupiny přijalo jednotnou měnu euro, zatímco zbylé státy si zatím drží měny národní. A vzhledem k nutnosti řešit aktuálně zcela jiné problémy je pravděpodobné, že se na tomto přístupu Česka, Maďarska a Polska hned tak něco nezmění.