Asi by se muselo jít hodně, hodně do historie. Jedna válka, hospodářská krize, druhá válka, když ustala, vzniklo nebezpečí východ versus západ, kapitalisté a komunisté, studená válka, jaderné zbraně, terorismus, krize…
Protože lidská paměť ráda zapomíná, resp. je neustále plněna novými a novými informacemi, které přepisují ty starší, vymýšlí se nová a další synonyma, aby se jasnost a pravá podstata informací zahalovala a tím i příčiny a důsledky událostí, nebude od věci se ohlédnout o dobu přibližně 5 let nazpátek. Tenkrát se začalo častěji používat slovo “krize“ a už nám zdomácnělo ve slovníku televizních zpráv, tisku. Bylo celkem úsměvné, jak politici dělali prohlášení, kdy krize skončí. Tu to bylo během následujících 6 měsíců, pak to bylo v druhé polovině roku, potom během prvního kvartálu příštího roku atd.
Uběhlo 5 let. Co se změnilo? Kolik opatření bylo učiněno pro zlepšení stavu? Vše se zdůvodňovalo tím, že to prospěje tomu či onomu. Opravdu? Island, Irsko, Řecko… Kypr… další ve frontě Španělsko, Itálie, Francie… Už neříkají, kdy krize skončí. Buď pochopili, že doba pro taková prohlášení dávno pominula, anebo jim dochází realita, skutečný stav a podstata toho, co se děje. Kéž by!
V době před přijetím do EU vzniklo (nebo bylo vyvoláno) v naší společnosti vnímání EU jako jednotného, silného celku, kdy jsou si všichni rovni, mají stejná práva i povinnosti. Celku, který měl být homogenní v maximální možné míře, celku, který měl dopomoci k tomu stát se subjektem rovnající se svojí váhou USA, Rusku a dnes lze dodat také Číně. Myšlenka je to jistě chvályhodná, i pěkná nadčasová vize, ovšem realizace se poněkud vymkla anebo odklonila. Záleží na úhlu pohledu.
Dnes lze s jistotou říci, že jde o uskupení s převládajícím alibismem, protekcionismem, které se snaží uchopit a získat stále více a více moci oproti jednotlivým národním subjektům. Stanovily pravidla, které však dobrá polovina členů nedodržovala – teď myslím rozpočtové schodky, které mnohdy výrazně překračovaly povolenou hranici. Sankce? Žádné, musely by si je udělovat sami sobě… a tak věci došly až do současného neutěšeného stavu. Proč totiž neopakovat to, za co nepřichází postih. Co na tom, že jde o překračování domluvených pravidel, hlavně že se máme…. Ostatně – a toto je běžná praxe nejen na půdě EU, ale celkově v politice – často se řeší problémy, které byly vytvořeny jako důsledek “zlepšujících návrhů“ anebo lajdáctvím, nekázní, nedisciplínou.
REKLAMA
A tak tu dnes máme stav, kdy polovina zemí používajících euro je na pokraji dluhové propasti. Chodí kolem ní a ví, že tam spadnou. Otázka je jen v jakém pořadí. A možná o to tu jde. Možná jde také o čas. Jistě nemůže zůstat bez povšimnutí skutečnost, že do Řecka se poslalo napoprvé víc jak 100 mld. eur, stanovily se podmínky pro čerpání peněz a celá operace byla v závěru doprovozena prohlášením, že je to částka, která Řecku pomůže a je konečná. Uplynul ani ne rok a Řecko potřebovalo dalších řádově 100 mld. eur a EU je opět poslala a to přesto, že Řekové zdaleka neplnili podmínky, ke kterým se zavázaly.
A teď tu máme Kypr, kde se hraje o minikrajíc o velikosti asi 15 mld. eur. Co to je oproti řeckým víc jak 200 mld. eur? Najednou se EU zdráhá. Navrhuje sebrat (mírněji řečeno zdanit) majitelům bankovních účtů přibližně desetinu zůstatků. Stejná situace, dvojí metr. Nedivím se, že to tamní parlament odmítl, ovšem nejde tu jen o peníze. Zde, na tomto případu je vidět několik mnohem důležitějších skutečností:
- Poprvé: Dvojí metr pro stejnou situaci.
- Podruhé: Když začíná jít do tuhého, celek se raději zbaví své problematické části, pakliže se bez ní dokáže obejít a případně existovat dál. Dalo by se říct biologický instinkt.
- Potřetí: Pokud politici občany o něčem ujišťují, bývá většinou hodně zlá situace, která se brzy ukáže v plné síle. Proč to píšu? Tak třeba proto, že nově, měsíc, zvolený prezident Kypru Nikos Anastasiadis ujišťoval občany o bezpečnosti jejich vkladů.
- Počtvrté: Historie se opakuje, lidé jsou vedeni emocemi, ať už je to strach, chamtivost nebo také pokrytectví. Stačí připomenout měnovou reformu v ČR – jeden den ujišťování, následný den velké překvapení. Stačí připomenout 29. – 30. září 1938 Mnichov.
Jako stát jsme často hledali spojence v domnění, že on nám pomůže. SSSR a kam to vedlo? EU – kam tato cesta vede? Nakolik jsme velký, suverenní stát – rozumnějme – nakolik jsou naši politici patrioty hájící národní zájmy, zájmy vlastních obyvatel na úkor politických euro-obchodů nadnárodních myšlenek a mocné bankovní oligarchie?
Média informují a staví do popředí onu částku několika miliard eur a soustřeďují pozornost na peníze, což je velmi chytlavé téma. Pravou hodnotu informací o tom, co se právě děje, vidím nikoliv v peněžní částce, ale v chování celku vůči své malé, v podstatě zanedbatelné části a skutečnosti, že klienti bank si nemohou být jisti úplným vlastnictvím peněz, které mají uloženy v bankách. Lze se domnívat, jaké chování a pohyby peněz mohou nastat u klientů bank na účtech v dalších zemích. Nyní anebo po tomto procitnutí z “jistot“ kdykoliv v budoucnu.
