Má stát chránit spotřebitele, anebo pojišťovny?

K čemu ve sněmovně došlo? Z hlediska věcného byl nejvýznamnější vstup poslance ODS Zbyňka Stanjury, který načetl k zákonu pozměňovací návrh spočívající v omezení rozsahu regulace pouze na tzv. pořizovací náklady životních pojistek. Tedy na poplatky, které pojišťovny strhávají klientům v prvních dvou letech a v jejichž důsledku při předčasném ukončení smlouvy nezbývá na výplatu ze „spořící“ pojistky často ani koruna.

Připomeňme, že právě tento stav, kdy klientům při předčasném ukončení pojištění zbývají často jen oči pro pláč, je oficiálním důvodem celého snažení.

Druhým zaznamenáníhodným bodem pak byl ostrý výstup Ladislava Šincla, který se v duchu loňské kauzy Složka obořil na ministra financí Babiše a požadoval jeho omluvu za to, že je „prý zlobovaný pojišťovnami“.  Nezapomněl přitom zdůraznit, že nynější vládní návrh je vlastně z 90 % stejný, jako jeho loňská prvotina, takže proč vlastně ten povyk na vsi, že.

Dost ale suchopárných popisů, které za nás obstarají sněmovní sekretářky. Co ze zasedání při druhém čtení reálně vyplývá? Především Ministerstvo financí (MF) jakožto předkladatel se díky návrhu poslance Stanjury ocitá ve velmi prekérní situaci. Do hry se totiž dostává varianta, která sice možná neodpovídá koaliční dohodě, respektive představám vládní levice/ pojišťoven, ale zato se velmi blíží koncepci, kterou odborná část ministerstva dlouhodobě zastávala. Připomeňme, že ještě v roce 2012 MF samo předkládalo samo návrh regulace založené právě na omezení počátečních nákladů, kterou odůvodňovalo takto:

Z hlediska ochrany spotřebitele lze považovat za zásadní a postačující, aby ten, kdo si pojištění sjednává, byl – prostřednictvím vhodně specifikované informační povinnosti – transparentně srozuměn s veškerými náklady, které daný sjednávaný produkt zatěžují (resp. snižují jeho výnos) a aby bylo zaručeno, že předplacené náklady/poplatky, které s pojištěním zákazník nese a které jsou zdrojem distribučních nákladů pojišťoven, byly na zákazníkovi uplatňovány průběžněji, než je tomu nyní (např. formou více či méně rovnoměrných výplat rozložených do několika let). To umožní, aby výše nákladů, které zákazník nese v případě předčasného ukončení pojistné smlouvy (za určitých okolností až zmiňované veškeré pojistné zaplacené za období prvních dvou let), nebyla tak dramatická (a to bez ohledu na to, jakým distribučním kanálem si pojištění zákazník sjednává). V takovém případě lze pak očekávat i žádoucí tlak na omezení mis-sellingu, tj. na sjednávání pouze takových smluv o životním pojištění, které naplňují předpoklady pro dlouhodobý vztah zákazníka s pojišťovnou, případně se samotným zprostředkovatelem. 

^REKLAMA

Pro stanovení povinnosti pojišťovny průběžněji definovat rozložení finančních toků se s ohledem na uvedené dopady doporučuje jako objekt regulace vymezit nikoli samotné odměny (tj. toky mezi pojišťovnou a zprostředkovatelem), ale náklady resp. poplatky, které jsou jejich zdrojem (tzv. počáteční náklady).

Jakkoliv je tržně nejkonformnějším stavem nulová regulace této oblasti, ministerská argumentace má samozřejmě logiku. Klienta vskutku nezajímá, co si mezi sebou dohodnou pojišťovna a její agent, zato ho velmi zajímá, jaké poplatky mu pojišťovna naúčtuje. Naopak prvně jmenovaný vztah samozřejmě velmi zajímá pojišťovny, které dlouhodobě baží po tom, aby zákon jejich dodavatelům (agentům) zastropoval ceny, za které pro pojišťovny pracují.

V této souvislosti se ještě sluší připomenout, že druhá noha ochrany spotřebitele, tedy nesmírně potřebné rozkrytí poplatků pojistek, je dlouhodobě zablokovaná zuřivým odporem právě pojišťoven, stejně jako celá tzv. velká novela zákona. Ještě v roce 2015 uváděla jejich asociace ke klíčovému jednotnému ukazateli nákladovosti toliko, že „jeho zavedení v současné době považuje za předčasné a navrhuje jej z návrhu vypustit“.

Pěkné, že? Stát se tak reálně dostává do situace, kdy se chystá regulovat jednu část finančního byznysu způsobem, který je zcela v rozporu s odborným názorem jeho úředníků, a přitom ty subjekty (pojišťovny), které celou tuto kalvárii podnítily a budou z ní těžit, mu dlouhodobě blokují zákon přinášející skutečně efektivní opatření pro ochranu spotřebitelů. Vše tak spěje k tomu, že se státní moc bude muset definitivně rozhodnout, na čí straně stojí. Zda na straně spotřebitele a neutrální regulace, anebo na straně pojišťoven a jejich partikulárních zájmů. V nejbližších týdnech bude v této věci jasno.

^REKLAMA

Pozměňovací návrh poslance Zbyňka Stanjury lze nalézt zde.

Autor je předseda představenstva a výkonný ředitel USF ČR.