Marta Slažanská: Nový zákon o ochraně spotřebitele spotřebitelům neprospěje

Novela bude platit od 1. ledna 2011. Co zákon pokrývá a na jaké financování se vztahuje?

Zákon pokrývá běžné pořízení věci formou financování spotřebitele, ať již od bankovní nebo nebankovní společnosti. Zjednodušeně řečeno – jakmile je cílem nebo jen pro zákazníka-spotřebitele garantovanou možností financování předmět vlastnit, pak, s výjimkou hypoték, je zákazník kryt tímto zákonem. V praxi je to tedy každý účelový úvěr, finanční leasing ať s povinností, nebo opcí koupě. Zákonu nepodléhají jen běžná zapůjčení, a tedy ani operativní leasingy bez možnosti odkoupit vozidlo po skončení jeho pronájmu.

Cílem novely je spotřebitele chránit, ale nebude na druhé straně zvyšovat administrativní zátěž – a to právě na straně spotřebitele?

Novela má dobrý úmysl i cíl, ale snaha informovat zákazníka o všem vede k takovému nárůstu administrativy a počtu dokumentů, že zákazník bude zaskočen jejich množstvím. Dokumentace by se jistě uplatnila jako učebnice pro finanční gramotnost do škol, ale běžný spotřebitel se v ní pravděpodobně ztratí. Jen předsmluvní informace zaberou například tři A4 plus náležité vysvětlení, které je na další straně A4.

V novele se vyskytuje pojem „solidární ručení za dodavatele“. Co si pod tím má klient v praxi představit?

^REKLAMA

Financující společnost je solidárním ručitelem za dodavatele financovaného předmětu nebo služby (pokud je předmětem financování služba). Ten, kdo si bere úvěr na předmět smlouvy a vznikne mu nějaká vada, za kterou je odpovědný dodavatel, a tento své finanční závazky nesplní, má právo v případě jejich uznání nebo soudního rozhodnutí (typicky např. v případě insolvence dodavatele) domáhat se peněz od financující společnosti.

Tato skutečnost  pravděpodobně povede ke snížení dostupnosti úvěru, protože má-li být financující společnost ručitelem, bude si jistě  velmi opatrně vybírat, s kým dále spolupracovat

Jaké jsou podle vás hlavní negativní dopady na leasingové společnosti?

Je to především zvýšená administrativa při sjednání smlouvy – nárůst nákladů z důvodu více dokumentů a složitosti procesu. Dále pak možnost zákazníka odstoupit od smlouvy do 14 dnů od data jejího uzavření, kde buď bude řešením pozdržet zákazníkovi možnost čerpat úvěr (a tím mu de facto znemožnit operativnost nákupu – např. vozidla nebo jiného zboží) a nebo převzít na své náklady riziko ztráty z celé administrativní části sjednání smlouvy a  nákladů na čerpání zdrojů k financování smlouvy pro případy, kdy zákazník nezvážil dostatečně odpovědně předsmluvní informace.

^REKLAMA

Dalším problémem je maximální poplatek ve výši 1 % za předčasné splacení úvěru. Jeho výše je nedostatečná pro krytí administrativních nákladů na pořízení smlouvy (pro ilustraci – náklady na propagaci, technické prostředky a mzdu pracovníků v přepočtu na úvěr ve výši 100 tis. Kč jsou vyšší než jen 1 tis. Kč), ani náklady třetích stran a nebo rezervace prostředků u financujících bank. Pro financující společnost to bude čistá ztráta.

Zásadám zdravého podnikání odporuje počítat náklady společnosti jenom cenou peněz, které si půjčila od banky, a nezahrnout náklady komplexní, např. náklady u běžného spotřebitelského úvěru dostupného přímo u dodavatele k financování auta jsou přitom kolem 10 % z výše úvěru.

Nebudou leasingové společnosti díky zvýšeným rizikům i administrativní náročnosti na své straně zdražovat své produkty?

Ano, to vše jistě povede k růstu cen úvěrů i leasingu pro spotřebitele.

^REKLAMA

Slyšel jsem, že novela umožňuje do 14 dnů vrátit financovaný předmět. To není možné, jedná se tedy o odstoupení od úvěrové smlouvy? K čemu toto v případě financování aut povede?

Podle znění zákona zákazník neodstupuje od koupě zboží, ale jen od financování = od poskytnutého úvěru, v případě nákupu v běžné provozovně nemá ani ze zákona možnost od nákupu odstoupit! Takže realita je taková, že zákazník odstoupí jen od úvěru, ten má do 30 dnů splatit financující společnosti, ale auto již má zaplaceno a to mu zůstává a nemá ani právo ani povinnost jej vracet dodavateli.

Možnost odstoupení během 14 dní od uzavření úvěrové smlouvy povede konkrétně u nákupu spotřebního zboží a mezi ním zejména u aut k tomu, že při zvýšené nejistotě financující společnosti bude spotřebiteli omezena možnost okamžitého využívání auta po uzavření účelového úvěru na jeho nákup.

Možným scénářem pak je situace (již běžná v některých evropskch zemích), kdy spotřebitel podepíše smlouvu,  po dobu prvních 14 dní od podpisu smlouvy bude plynout něco jako čekací doba, během níž si klient bude moci rozmyslet, zda o úvěr skutečně stojí. Až po uplynutí těchto 14 dní financující společnost uvolní peníze a dodavatel pak spotřebiteli i předá předmět financování.

Děkuji za rozhovor.