Monetizace státních dluhů: hrozba, nebo příležitost?

Zadlužování a půjčování vlád po celém světě se stává velkým problémem v očích mnoha analytiků, kteří varují investory před přílišným a uspěchaným optimismem. Stále častěji se mluví o dluhové pasti a neschopnosti splácet své dluhy, která v budoucnu dolehne na všechny země, jež se snažily vybruslit z hrozící krize naléváním peněz do ekonomiky a záchranou zkrachovanců. Prolhané Řecko je pouhou špičkou ledovce, která by měla být pro mnohé varováním, že nic netrvá věčně, ani zadlužování.

„Dr. Doom“ Marc Faber minulý týden několikrát zmínil potřebu monetizace státních dluhů jak v Evropě, tak i USA (a vlastně všude, kde se vlády neúměrně zadlužují). Ono to ale není až tak hudba budoucnosti, protože již dnes se centrální banky daly namluvit na pomoc vládě a její „záchranné operace“ ve formě kvantitativního uvolňování, v budoucnu však nakonec půjde většina jejich peněz na splácení obrovských dluhů.

Monetizace jako strašák

O monetizaci státního dluhu nebo deficitu se většinou mluví jako o strašákovi přinášejícímu vysokou inflaci a znehodnocení úspor, kterým se zadlužené státy jednoduše zbavují svých dluhů na úkor svých občanů. Je to v podstatě poslední zoufalý krok vlád, které svou rozhazovačnou politiku (resp. politiku svých předchůdců) nejsou schopné zvládat běžným způsobem. Daňové zatížení není možné zvyšovat donekonečna a ani další zadlužování běžným způsobem, které by splatilo staré dluhy, již nemusí být rentabilní a vlastně ani možné. V případě velmi vysokého státního dluhu totiž přichází také ztráta důvěry ze strany investorů a další zadlužování by se mohlo opět prodražit.

Pak nastupuje třetí způsob, kdy se do nákupu státních dluhových nástrojů vloží centrální banka. Centrální banka v takovém případě na jedné straně snižuje úrokovou sazbu zvyšováním poptávky, na druhé straně pak dochází ke zvyšování objemu peněz v oběhu, protože na nákup státních dluhopisů se použijí nové „peníze z ničeho“. Stát tyto peníze použije na snižování schodků státního rozpočtu dluh je monetizován.

V rozvinutých ekonomikách, kde je centrální banka nezávislým orgánem, který se stará mimo jiné také o správu státního dluhu, není možné, aby nakupovala státní dluhopisy přímo od státu. Nemusí také skupovat ty cenné papíry, které se státu nepodařilo umístit na trh. Může však tisknout nové peníze, které právě používá ke skupování státních dluhopisů od věřitelů státu a tím snižuje jeho zadlužení.

^REKLAMA

Nové peníze v ekonomice mají většinou za následek růst cenové hladiny, když ale dojde k nekontrolovanému tisku nových peněz, může hrozit hyperinflace. Ta hrozí právě v případech, které jsou dnes prakticky běžné, tedy při nadměrném zadlužování a potřebě vydávání velkého množství peněz na splácení stávajících dluhů.

Vysokou inflaci většinou uvítají dlužníci (zde zadlužený stát), kterým se prakticky sníží reálná hodnota jejich dluhu, věřitelé ale již tak nadšeni nebudou. Inflace povede ke snížení hodnoty aktiv v měně dané země a investoři se k ní velmi brzy otočí zády. Odchod investorů pak povede kromě propadu hodnoty měny také k zvýšení výnosů u dluhopisů s dlouhou dobou splatnosti, což zase nemusí mít pozitivní vliv na ekonomický růst. Rychlou a účinnou konsolidaci dluhů můžeme dnes čekat velmi těžce a proto je takovýto scénář velmi pravděpodobný.

Vysoká inflace nakonec skutečně může pomoci investorům, kteří budou zainvestováni v komoditách, případně v cizích měnách a akciích. Nebezpečí však nakonec číhá i zde, protože přetlak prostředků v těchto aktivech může znamenat vznik bublin, s nimiž již máme nemálo zkušeností. Není jisté, jestli jsou stále se nafukující bubliny neodvratné, ale jejich výskyt se stává stále častější a dopady stále výraznější. I tato příležitost nakonec pro investory nemusí být v dlouhém horizontu až tak výhodná.