Morálka namísto regulace: řešení, nebo utopie?

Důvody, které vedly k finanční krizi a jejich řešením se v posledních letech zabývá téměř každý, kdo má alespoň něco společného s finančními trhy, bankovnictvím, nebo dnes už i politikou. Tím, co by se kromě málo regulace mohlo v bankovním systému změnit tak, abychom se v budoucnu vyhnuli krizím a propadům podobným z let 2008 a 2009, se ve své nedávno publikované práci „The Moral Responsibilities of Investment Bankers“ zabýval také Richard Painter, profesor obchodního práva na univerzitě v Minnestoě. A vzal to ze stránky morální.

Regulace nestačí

Painter nejprve uvádí několik důvodů, proč je sice regulace na trzích možná potřebná, ale v konečném důsledku málo účinná a pro ty, kteří se jí neřídí, nepůsobí dostatečně odstrašujícím příkladem. Důvodů je několik. Regulátoři v poslední době, kdy dochází k rychlému rozvoji nových finančních produktů, nestačí držet krok s novinkami na trhu, s čímž souvisí jejich zpožděné reakce. Problémem je také častý boj mezi různými dohledovými orgány o to, co kdo bude regulovat a na co bude dohlížet, čímž se reakce ještě zpožďuje.

Rychlá doba a sní související globalizace znamená pro regulátory také problém. To, co je regulováno v jedné zemi, nebo kontinentě, nemusí být regulováno na druhé straně zeměkoule. Finanční instituce s celosvětovým dosahem pak s obcházením regulace prakticky nemají problém. A globální regulace, vzhledem na různé podmínky na jednotlivých trzích prakticky není možná.

Jedním z problémů je také nevyrovnanost v rozpočtech těch, kteří trh regulují a těch, kteří podléhají regulaci. S tím souvisí možnosti bank a institucí jak obcházet předpisy resp. najímat si lidi, kteří jim to umožní a zároveň vymýšlet produkty, jichž se regulace netýká. Náklady související s regulací také nepůsobí dostatečně přesvědčivě na to, aby se dodržovaly (zejména v odvětví tolik orientovaném na zisk).

Nedostatek prostředků na straně regulátora pak vede také k tomu, že některé problémy se zkrátka neřeší. Samotní regulátoři často také přistoupí k řešením, které situaci na trzích neřeší, ale spíše ještě zkomplikují. Těžko kontrolovanou kapitolou je rovněž propojenost lidí mezi privátními společnostmi a vládními organizacemi, které na ně mají dohlížet (Goldman Sachs = Government Sachs), což se projevuje už při schvalování jednotlivých zákonů regulujících jednotlivá odvětví.

^REKLAMA

Důraz na morálku jako řešení?

Pokud se finanční trhy, resp. klienti finančních institucí nemohou spolehnout na to, že je ochrání regulátor, je možné očekávat zlepšení situace na trzích? Podle Paintera je to možné, bude ale potřeba dát větší důraz na sociální odpovědnost zainteresovaných lidí. Nejde pouze o osobní odpovědnost vůči akcionářům a klientům, ale také o omezení takových „základních“ vlastnosti jako jsou chamtivost, ochota kvůli zisku riskovat za každou cenu, bezohlednost, nepoctivost apod.

Prakticky jde o to, aby byly přijatá taková opatření, která by šéfy velkých finančních firem s přiměřeně velkými příjmy nějakým způsobem zainteresovala na tom, jak společnost funguje. První možností by měla podle Paintera být osobní odpovědnost vysokých manažerů za dluhy společnosti. A to jak formou smlouvy, nebo formou akcií, které umožní společnosti požadovat od jejího držitele dodatečné peníze v případě, že společnost potřebuje likviditu (assessable stock). Dnes tento typ akcií již prakticky neexistuje.

Druhým bodem, který by finanční instituce měly zvážit a přepracovat, je omezení udělování bonusů, které by mohlo vést k omezení ochoty riskovat za každou cenu. Nižší odměny za riskantní obchody mohou vést k větší orientaci na stabilitu, než na rychlý zisk, přičemž bonusy (například ve formě akcií) by se vyplácely se zpožděním (o něco podobného se snaží také BASEL III, ale s velkým pochopením mezi bankéři se to nesetkalo).

Dalším návrhem je více se zaměřit na osobní odpovědnost za chyby, které zaměstnanci, resp. manažeři udělají při správě majetku svých klientů. V USA se zaměstnanci bank často odvolávali na pravidlo podnikatelského úsudku (business judgement rule), které mělo dokázat, že jednali v dobré víře, i když jejich rozhodnutí byla prakticky nesmyslná.

^REKLAMA

Posledním návrhem je pak zavedení určitých firemních i oborových standardů, které by, i přes různá regulatorní opatření v jednotlivých zemích, mohly platit prakticky globálně. Mohlo by jít o nějaký druh etického kodexu, který byl nebyl striktně daný, ale společnosti by jeho akceptováním mohly dát najevo, že určité standardy jsou pro ně závazné a že jejich zaměstnanií se jimi řídí.

Pouhá utopie

Otázkou v konečném důsledku je, jestli by mohlo něco takového v dnešní době vůbec fungovat. Řešení postavené na větší odpovědnosti (a víra v boha už vůbec ne) totiž ještě nevede k vyššímu morálnímu kreditu šéfů finančních institucí. Přitažlivost finančního sektoru pro lidi s velkými ambicemi a očekáváními velkých výdělků byly právě velké příjmy společně s poměrně malou odpovědností (vůči klientům prakticky žádnou). Aby něco podobného mohlo fungovat, muselo by to fungovat globálně a bez výjimky. A problém je, že po určité době se vždy najde někdo, kdo pravidla začne obcházet a sázet na to, že morální hazard, bezohlednost a chamtivost jsou dnes velmi rozšířenými a akceptovanými lidskými vlastnostmi. Morálka je dnes prostě jiná jako v minulosti a peníze jsou vždy až na prvním místě.