Pokusy o řízení ekonomického cyklu se čas od času objevovaly a zřejmě v budoucnosti budou objevovat i nadále. Snaha svázat neviditelnou ruku je stará jako lidstvo samo. Třeba bývalý guvernér amerického FEDu, Alan Greenspan se snažil napravovat (vyhladit) ekonomický cyklus „šroubovákem“. Zcela nepochybně přispěla měnová politika FEDu k vytvoření bubliny na trhu nemovitostí v USA.
Nízké úroky motivovaly lidi k půjčkám a pořízení nemovitosti. Následně však prasknutí nemovitostní bubliny startovalo finanční krizi, která měla, zejména na rozvinuté ekonomiky, ničivější dopad než tsunami. Ty se z ní dodnes nevzpamatovaly. Snaha o řízení trhů však pokračuje i nadále. Nástupce Greenspana Ben Bernanke se dal na napravování trhů „sbíječkou“ (kvantitativním uvolňováním (QE) a dalšími „ničivými“ nástroji). Zřejmě myslí, že to nyní bude fungovat.
Třetí kolo
Dva „programy“ kvantitativního uvolňování nalily do ekonomiky, spíše však do bilancí obchodních bank, množství peněz, avšak jejich blahodárný efekt je v nedohlednu. Lze důvodně předpokládat, že i třetí etapa kvantitativního uvolňování, kterou FED započal v prvním týdnu v září, bude mít stejný efekt, tzn. z pozitivního hlediska spíše nulový.
Existuje nezanedbatelné riziko, že třetí díl QE přifoukne další bublinu. Sázkové kanceláře mohou vypsat kurzy, na jakém trhu se to stane. Dost pravděpodobné je, že se tak stane na trzích rizikových aktiv, neboť další peníze v ekonomice mohou motivovat banky umístit je na trzích, což přinese zvýšení hodnoty akcií, a to mnohdy aniž by jejich hodnota byla podpořena reálnou hodnotou společností.
Dalším dopadem bude růst ceny zlata na mnohdy až nesmyslně vysokou úroveň, kde se nemá šanci dlouhodobě udržet. Růst ceny zlata potěší obchodníky s ním. Nicméně porostou obavy z růstu inflace.
REKLAMA
Vytváříme si konkurenci
Dalším, kdo bude mít z QE radost, jsou firmy v zemích BRIC, kde zřejmě vyrostou pracovní místa za tyto levné peníze. Země BRIC však nejsou jediné, které budou profitovat, s investicemi v nových zemích, které nastoupí do výtahu k prosperitě, tvořeného levnými penězi z QE, určitě nastoupí další státy. A to zejména ty, které nebudou svou ekonomiku sešněrovávat dalšími a dalšími pravidly a nechají trhu volnější prostor.
Pak se mnozí politici diví, že rozvíjející se ekonomiky rostou a bohatnou, i když třeba v přepočtu HDP na hlavu za vyspělými stále zaostávají. Zásluhou přílivu investic se toto zaostávání pomalu snižuje. Pracovní místa se přesouvají do méně svázaného prostředí a lidé v rozvinutých zemích přicházejí o práci. Politici ve své pýše a domýšlivosti mají představu, že jsou natolik silní, že mohou umravňovat neviditelnou ruku trhu podle představ státní i nadnárodní administrativy.
Když to nejde silou, jde to větší silou
Rozhodnutí ECB nakupovat dluhopisy zemí s dluhovými problémy a zprovoznění evropského stabilizačního mechanismu, je vedeno stejnou logikou, jako poslední rozhodnutí Fedu. Tedy když na rozhodnutí ekonomiky nestačí velké množství peněz, tak se jich použije ještě více. Má to však jeden zádrhel, nefunguje to, stejně jako to nefungovalo v minulosti. Buď se zásluhou zvýšeného množství peněz zvýší inflace anebo, jako je tomu nyní, si tyto prostředky ponechají v bilanci obchodní banky, aby vylepšily svou kapitálovou přiměřenost či se chránily proti problémům úvěrovaných subjektů v době deprese.
Podniky zatím rozum neztratily
Vedení jakéhokoli podniku se při rozhodování o investici či o náboru pracovních sil neřídí podle toho, jak jsou momentálně levné a dostupné úvěry či zda lze snadno umístit emisi akcií na burze, ale podle toho, jaký plánuje odbyt svých výrobků či služeb. Až potom nastupuje otázka, kde na investici vzít peníze.
REKLAMA
V současné situaci je jasné, že žádné velké investiční zázraky čekat nelze. Spotřebitelé spíše šetří, protože úroveň zadlužení mnohých z nich je příliš vysoká. A protože smyslem podnikání není prodat co nejvíce výrobků, ale maximalizovat zisk, hledají podniky možnosti, jak výrobu zefektivnit a snížit náklady. To je samozřejmě doprovázeno omezováním počtu zaměstnanců a snižování investiční aktivity, neboť akceleruje snaha o maximální využití stávajících kapacit. A to navzdory snahám FEDu či ECB a třeba deseti programy kvantitativního uvolňování.
Boj s krizí
Sociální nastavení v jednotlivých zemích Evropské unie činí jejich ekonomiky nepružné a ubírá firemnímu sektoru na možnosti pružně reagovat na měnící se tržní podmínky standardními tržními metodami. Zvyšující se nezaměstnanost a slabý hospodářský růst pak činí lidi nespokojenými. Politici na to reagují jakýmikoli činy, bez ohledu na jejich prospěšnost.
Pro lidi je obtížné přijmout fakt, že ekonomika se pohybuje v daných cyklech a nic nezaručuje trvalý růst. V době krize mnohá místa zaniknou, protože byla vytvořena v době boomu k uspokojení poptávky v době rozkvětu. Je zákonité, že době recese tato místa mizí. Hodnota statků by měla klesnout z vrcholné hodnoty, vyvolané nadměrnou nabídkou peněz v ekonomice. Aby se tak nestalo, jsou do ekonomiky pumpovány další peníze. Nicméně lidi nenakupují a věří, že ceny klesnou, neboť žijí v alespoň částečně v tržních podmínkách. A tak čekají.
Aby rostlo HDP a bylo možné lákat další voliče, investují vlády, které se ale dále zadlužují, čímž vyvolávají dluhovou krizi. Obvykle tento scénář končí inflací a nespokojenost je obrácena na souseda, a tak přichází na řadu válka. Tím se zredukuje počet obyvatel a může se začít znovu, než zase všichni zapomenou, co stálo na počátku.
