Nechtěné důsledky regulace
Stát – regulátor a dohled – to má těžké. Finanční instituce a jejich distribuce určují tempo a stát je jen dohání. Navíc ne vždy zcela šťastně. Na Vysoké škole ekonomické v Praze (VŠE) se v pátek 17. 2. 2017 sešli zástupci České národní banky (ČNB), Ministerstva financí ČR (MF ČR) a trhu. Společně diskutovali o hledání výnosu v době nulových úroků a o získávání klientů. Diskuse se stočila na regulaci.
Dohled nad finančním sektorem je v dnešní době nezbytný. Finanční instituce v západní Evropě a Severní Americe ovládají matek v řádu 300 až 400 % hrubého domácího produktu. To byl podle Miroslava Singera, bývalého guvernéra ČNB a současného hlavního ekonoma Generali CEE Holding jeden z důvodů vedoucím k finanční krizi z roku 2008. Nejednalo se ale o důvod jediný.
Za finanční krizí stála mimo jiné i špatná kvalita dohledu. Západní centrální banky byly přesvědčeny, že další krize vzejde z rozvíjejících se trhů a podcenily dohled domácích finančních institucí. Navíc regulace a dohled ve vyspělém světě se synchronizuje, a tudíž krize v jednom státě se snadno bez povšimnutí dohledu přenese do dalších zemí. Neprospěla ani eurozóna se společnou měnou, navíc Evropská centrální banka podle Miroslava Singera v první chvíli zareagovala špatně – nejprve úrokové sazby zvýšila, až následně je začala snižovat.
Vladimír Tomšík, viceguvernér ČNB, obhajoval měnovou politiku centrální banky. Hypotéky nad úrovní 1 bil. Kč znamenají při až 8% růstu objemu poskytnutých úvěrů pro ekonomiku riziko. Navíc se zhoršují ukazatele udržitelnosti cen bytů, proto ČNB např. „doporučuje“ snížení maximální hodnoty LTV (loan-to-value). „ČNB plní roli rodičů, kteří chtějí dětem ukončit mejdan v nejlepším,“ uvedl člen Bankovní rady ČNB Tomáš Nidetzký.
Navíc banky, které představují přibližně 80 % finančního sektoru, musí mít dostatečný kapitál. Už dávno neplatí 8% hranice, nyní mají české banky v průměru přes 17 % kapitálové přiměřenosti. Udržitelnost podnikatelských modelů je testována v zátěžových testech.
Uvolněná měnová politika podle Vladimíra Tomšíka pomáhá stabilizovat ekonomiku. Nebojí se ani případného extrémního růstu inflace, neboť je přesvědčen, že ČNB může kdykoli zvýšit úrokové sazby a inflaci zkrotit. Zřejmě členové bankovní rady nevěří v makroekonomickou poučku, že pokud jsou úrokové sazby příliš vysoké, inflaci to naopak zvyšuje. Úroky jsou nedílnou součástí nákladů, a přesáhnou-li určitou mez, začnou inflaci tlačit vzhůru právě náklady.
REKLAMA
Důsledkem nekonvenční měnové politiky jsou záporné úrokové sazby. Mezi centrálními bankami s nimi v roce 2012 vyrukovalo Švédsko, následovalo Švýcarsko a Dánsko. To ale podle Miroslava Singera postupně končí. Ekonomikám se vesměs daří, nezaměstnanost dosahuje rekordních minim a zaměstnanost naopak roste. K tomu se přidávají první inflační tlaky (i ze strany zaměstnanců požadujících zvýšení mezd). Přesto se svět nevrátí do dříve zajetých kolejí. Spíše se bude podobat 60. letům minulého století – s výjimkou digitalizace a eura.
Finanční krize podkopala důvěru spotřebitelů v globalizaci. Jak moc je patrné z britského referenda o Brexitu, amerických prezidentských voleb s Donaldem Trumpem jako vítězem a rostoucí popularity Marine Le Penové v socialistické Francii, která jde do prezidentských voleb s programem vystoupení z eurozóny. Nacionalizace, protekcionismus a národní regulace a dohled budou hrát stále významnější roli.
Popularitu a politickou oblibu získává též „ochrana klienta“. Pod tuto mantru se schová ledacos, ale v první fázi bude znamenat přísnější regulaci, bezpečnější licencované subjekty finančního trhu – a přesun těch ostatních do šedé ekonomiky.
Petr Stuchlík, zakladatel a generální ředitel finančně poradenské společnosti Fincentrum v tomto směru poukázal na slovenský „hororový příklad“, kdy v rámci distribuce půjček byla nejprve zavedena přísná licence a následně tři měsíce poté zaveden strop pro úrokové sazby a náklady úvěru na 25 % ročně. Výsledek? Společnosti tipu Provident Financial se stáhly z trhu, ovšem potřeba lidí s nízkou bonitou čerpat úvěr nezmizela… tak se přesunuli do šedé ekonomiky k lichvářům.
Kde hledat výnos?
Rostoucí inflace a s ní nezáporné úroky vrátí popularitu některým produktům, které dnes nemají co nabídnout. Opět budou vytvářeny zajištěné fondy a na výsluní se pro konzervativní investory dostanou i termínované vklady a jiné bankovní spořicí produkty. Růst výnosů ovšem bude nepříjemný pro současné držitele dluhopisů a dluhopisových fondů – jejich cena bude klesat.
Štěpán Pírko, předseda správní rady Bohemian Empire, fond kvalifikovaných investorů, citoval bývalého guvernéra Fedu Alana Greenspana: „Je jediná cesta, kam se mohou úrokové sazby vydat, a to je vzhůru.“ Doplnil další výrok dluhopisového investora Billa Grosse: „10 bil. USD bondů se zápornými výnosy. To je supernova, která jednoho dne exploduje.“ A tyto dluhopisy jsou v držení konzervativních investorů, penzijních fondů a dluhopisových fondů… dluhopisy dnes představují spíše riziko než výnos.
Konzervativní investor přišel o výnos. Ovšem i dynamický akciový investor něco ztratit – možnost diverzifikovat své portfolio. Štěpán Pírko nabídl alternativu, která vesměs kopíruje složení jím řízeným fondem…
REKLAMA
Strasti regulace
Pavel Štěpánek, výkonný ředitel ČBA, se zamyslel nad možností regulace v dynamicky se měnícím prostředí FinTech společností, které novými technologiemi často konkurují bankám. Jak může regulátor regulovat, když kráčí o krok pozadu? Nebo má nechat volné pole působení a regulovat jen tradiční podniky? Navíc roste otázka kybernetické bezpečnosti.
Banky podle Pavla Štěpánka mají banky něco, co FinTech společnosti postrádají – důvěru. Lépe než soupeřit je tak spojit své síly. Technologické společnosti mohou dodat k bankovní důvěryhodnosti inovace a nové technologie. Digitalizace navíc zlevňuje distribuci. Podíl nákladů na distribuci finančních produktů k HDP dlouhodobě klesá.
Ochrana spotřebitele
Ochrana spotřebitele se v Evropské unii stává středobodem vesmíru. „Ochrana klienta se stává orwellovským eufemismem jako ministerstvo míru,“ upozorňuje Petr Stuchlík. Jan Urbanec z odboru Finanční trhy II na Ministerstvu financí ČR zdůvodnil, proč je ochrana spotřebitele potřebná. V prvé řadě se následky pro spotřebitele mohou promítnout i v makro-úrovni. Navíc nevěří ve zlepšování finanční gramotnosti – ta se v krátkém období zvyšuje pouze vlastní, často negativní zkušeností. Krom toho se rozmáhají nekalé praktiky i v odvětvích, která pobírala dlouhodobou důvěru. Jmenovitě zmínil pojišťovnictví.
Ochrana klienta a s ní spojená regulace ovšem musí mít určitá pravidla. Regulace má postihovat vztah byznysu a koncového zákazníka (B2C), nikoli upravovat vztahy mezi komerčními subjekty (B2B). Toto pravidlo je přímo v rozporu se současnou regulací provizí vyplácených pojišťovnami pojišťovacím zprostředkovatelům. Zejména ve světle zaváděných a rostoucích poplatků za ukončení smlouvy o životním pojištění se jedná skutečně jen o ochranu jednoho komerčního subjektu před druhým.
Stejná regulace by se také měla vztahovat na různé, ale substituční produkty. To se také nedaří naplnit zejména v podílových fondech a jejich distribuci prostřednictvím investičního životního pojištění (IŽP). Toto ještě zdůrazňuje schizofrenie státu, který na jedné straně vytváří bariéry pro prodej životního pojištění, ale na druhé straně od 1. ledna 2017 dále zvýšil podporu investic prostřednictvím životních pojistek. Jiří Šindelář, výkonný ředitel USF ČR, připomněl, že již v roce 2014 ČNB vydala dohledový benchmark, v němž uvádí: „IŽP není vhodným produktem pro investice, či dokonce spoření.“
Jan Urbanec, který působí v odboru usilujícím o ztížení prodeje životního pojištění, svůj odbor hájí a zdůvodňuje: „Daňové úlevy nejsou v naší kompetenci, to je jiný odbor.“
Z publika padl dotaz, jak může finanční úřad poznat, že byla smlouva o životním pojištění zrušena a daňový poplatník má dodanit předešlé daňové úlevy. Odpověď? Nijak. Tomáš Nidetzký k tomu doplnil: „90 % lidí to nedodaňuje. Nechal bych to být, je před volbami, tak ať to mají jako dárek.“
REKLAMA
Regulace státu míří mimo
Státní regulace často nevede k zamýšlenému efektu, ale naopak situaci na trhu ještě zhoršuje. Jiří Šindelář ukázal několik příkladů, k nimž v historii došlo. Kupříkladu v roce 2011 došlo ke zvýšení poplatku za registraci podřízených pojišťovacích zprostředkovatelů (PPZ) z 2 000 Kč na 10 000 Kč. Motivací bylo omezit počet registrací, kterých se za léta nevyřazování neaktivních lidí nashromáždilo ke 170 tisícům. Povedlo se. Firmy využívající „průtokový systém“ zprostředkovatelů přešly z registrací PPZ do šedé sféry tipařů. Spotřebiteli ale toto rozhodně nepomohlo.
Mezi lety 2010 a 2015 proběhlo 6 marných pokusů o schválení komplexní novely zákona o pojišťovacím zprostředkování. Na přetřes přicházely provize a jejich regulace, ale zároveň zákon měl „vyčistit“ vztahy mezi distribučními subjekty a jednoznačně definovat zodpovědnosti. Pokusy vedly ke zvýšení nejistoty jak finančních zprostředkovatelů, kteří v nejistém prostředí nemohou mít jednoznačný dlouhodobý výhled, tak k poklesu pojistného kmene životního pojištění. A rozhodně neprospěly spotřebiteli.
Koncem roku 2016 byla místo komplexní novely přijata populistická záplata regulující rozložení provizí za životní pojištění, aby se snížila motivace jeho prodeje. Výsledek? Celková vyplacená provize vzrostla. Od roku 2017 navíc došlo ke zvýšení daňových úlev zaměstnaneckých výloh, kterými stát opět hlásá: „Uzavírejte životní pojištění na spoření na důchod, je to skvělý produkt pro všechny!“ Ale, znovu nutno připomenout, toto hlásá jiný odbor ministerstva financí než ten, který připravuje regulaci prodeje. V každém případě spotřebitel je nepochybně zmaten.
Obdobným příkladem „úspěšné“ regulace jsou „veřejné“ neveřejné nabídky dluhopisů. Od roku 2014 mohou firmy vydávat dluhopisy bez schváleného prospektu Českou národní bankou. Ty ale nesmí nabídnout více než 150 investorům mimo kvalifikované investory. Toho se chopilo několik „finančních skupin“, které nabízely „garantované úročení“ jako na spořicím účtu – jen opomněly zmínit, že samy mohou zkrachovat či se jen tak vypařit. A úrok stál za to – až 7 % ročně v době, kdy spořicí účty úročení snižovaly. Se 7% provizí se je vyplatilo i distribuovat. A když firma nevydělala na náklady? Nic se nedělo, vydaly se další dluhopisy… to připomíná klasické Ponziho schéma.
Počet 150 investorů se snadno obcházel vícenásobnými emisemi. V každé se oslovil limitní počet investorů, a následně se vydala další. Toto fungovalo až do vydání výkladového stanoviska a zpřísnění dohledu v roce 2016. Od roku 2018 navíc má platit novela zákona o podnikání na kapitálovém trhu (ZPKT), který implementuje MiFID II a privátní emise zpřísňuje.
Petr Stuchlík přidal další příklad nepovedené regulace vycházející ze zpackané penzijní reformy v roce 2013. Lidé přestali věřit penzijním produktům a začali více investovat. Ale nikoli pouze do otevřených podílových fondů, ale také do neregulovaných rizikových dluhopisů a nejrůznějších investičních schémat od zlata po forex typu WSM („až to praskne, dotkne se to horních desítek až stovek tisíc lidí,“ upozornil Petr Stuchlík). Navíc kvůli nízkým až nulovým znalostem investic docházelo (a stále dochází) k častému missellingu, který navíc regulace vůbec neřeší. „Investice s předplaceným poplatkem jsou novým IŽP,“ prohlásil Petr Stuchlík. Regulace přitom stále míří na životní pojištění.
Stát navíc mate klienta. Zatímco ČNB vydává benchmarky zakazující nazývat jakoukoli investici spořením, penzijní reforma dala investicím „spoření“ přímo do názvu. Petr Stuchlík nadnesl kacířskou myšlenku, zda se náhodou nejednalo o záměr – lidé přeci jen věří spoření více než investicím, které pro ně představují riziko.
Střet zájmů v ČNB
Jiří Šindelář upozornil i na „drobný“ střet zájmů v rámci ČNB. Ta se v prvé řadě stará o stabilitu trhu jako celku. V druhé dohlíží na nepoškozování klienta a odbornou péči poskytování finančních služeb. Příkladem uplatnění střetu zájmu byla konverze kapitálových životních pojištění (KŽP) s vysokou technickou úrokovou mírou na KŽP s horšími podmínkami či na IŽP s přenesením investičního rizika na spotřebitele.
Z pohledu stability trhu tento krok ČNB oslavovala, protože na rozdíl od západní Evropy nezůstaly v pojistných kmenech drahá KŽP v době klesajících úrokových sazeb, která by zatěžovala pojišťovny a zhoršovala jejich stabilitu. V tomto duchu to ČNB prezentovala v jedné ze Zpráv o finanční stabilitě.
Ale kde zůstal klient a odborná péče? Doporučit klientovi vyměnit výhodnou pojistku za nevýhodnou rozhodně není v jeho zájmu…
Sektorová daň – výhodná pro jednu banku?
Regulatorní změny jsou podle Petra Stuchlíka zásadní pro získání či ztrátu klienta. Rozhodují mnohem více než obchodní model společnosti. V následujícím období čeká finanční a finančně poradenský trh celá řada regulatorních změn, které mohou změnit pravidla hry zásadním způsobem – PSD 2 regulující platební služby, GDPR upravující ochranu dat či sektorová daň navrhovaná jako předvolební tahák Sociální demokracií (ČSSD).
Na první pohled se může zdát, že sektorová daň je pro banky působící v Česku nevýhodná. Nemusí to tak ale být. „Není proti zájmu všech bank, ale nejméně v zájmu jedné z nich,“ uvedl Petr Stuchlík a doplnil: „Přinejmenším jedna česká/rakouská banka na ní může vydělat.“ Jak? Jednoduše přes poplatky. Jejich zavedení či zvýšení při současných podmínkách není příliš reálné – konkurence je příliš dravá a levná. S odvoláním na sektorovou daň to ale možné bude.