Uštěpačné komentáře o stavu ekonomiky
Krize byla způsobena nikoli nějakým krátkodobým problémem, ale problémy hlubšími. Pokud by se s rostoucí produktivitou zvyšovaly i reálné mzdy, pak by se do kapes spotřebitelů dostávaly peníze, za které mohou nakupovat. Když to neplatí, stojíme před problémem nadprodukce. Ekonomové sice volají po zvýšení produktivity, ale pokud to vede k nadprodukci, znamená to problémy s nezaměstnaností.
Pokud se rozdíl mezi mzdami a produktivitou stále v průběhu času zvyšuje, je to problém. Produktivita sice roste a je možné vyrábět více, jenže spotřebitelům chybí prostředky, za které by vyrobené kupovali. Nadprodukce je katastrofou, která vede k depresím. Má to být začarovaný kruh: nebudou-li podniky prodávat to, co produkují, přijdou o peníze, a když přijdou o peníze, musí propouštět lidi. Pomalý (stagnující) ekonomický růst znamená nízkou poptávku po pracovní síle a to vede k tlaku na mzdy. 
Na pomoc řešení problémů stagnace přichází plán na vytvoření dluhu v ekonomice. Úvěrové programy jsou tím mechanismem, který má podpořit kupní sílu a zájem kupovat. Tím, že se vytvoří dluh, se může zvýšit poptávka a koupěschopnost.
Vlády také rády daňovými úlevami podporují programy nakupování nemovitostí na dluh, protože to rozhýbe ekonomiku. Jenže díky převládnutí této kultury hospodaření je střední třída stále více zatěžována dluhem plynoucím z hypoték, spotřebitelských úvěrů, studentských půjček nebo kreditních karet. Do výpůjček jsou lidé také lákáni snižováním úrokových sazeb.
Jenže soukromý ani jiný dluh nemůže narůstat nade všechny meze. Problém se ovšem vrací na scénu v situaci, kdy je spotřebitelský dluh již tak vysoký, že soukromé banky již nemají důvěru více půjčovat. Když dlužníci nejsou bonitní a nemají žádné zajištění, proč by jim měla soukromá banka důvěřovat a půjčit jim další peníze?
REKLAMA
Stejně tak je poptávka zvyšována růstem veřejného zadlužení, je budována prosperita na dluh. Výsledná expanze národních dluhů je zásadní problém, který bude předlužené ekonomiky z pohledu udržitelného růstu nutně podkopávat. Když se mají dluhy splácet, prosperita se rozplyne, bublina splaskává.
Iluze prosperity USA
Čísla začínají vypadat trochu lépe, zabavování nemovitostí se ustaluje, finanční reformy se zdají být úspěšné. Problémem je, že ekonomika byla stabilizována na dně. Nezaměstnanost bude nadále blízko rekordních úrovní. I když se oficiální nezaměstnanost pohybuje kolem 10 procent, neoficiálně je toto číslo vyšší. Mnoho lidí hledání práce vzdalo a živí se občasnými příležitostmi. Vytvořené dluhy však zůstávají a příjemci plateb souvisejících s dluhovou službou neúprosně klepou na dveře. Z pohledu malé evropské země dodejme, že Spojené státy mají výhodu – dluhy mohou rozpouštět inflačním znehodnocováním dolaru jako „nadnárodní“ měny.
Spousta pracovních míst byla díky dřívějšímu vývoji poslána do zámoří. Dovoz průmyslového zboží do Spojených států stoupal, a to znamenalo další a další redukce v průmyslových odvětvích. Vše bylo doprovázeno ztrátou pracovních míst. V nové ekonomice bylo nutné se spoléhat na práci zaměřenou na budovy, finance a maloobchod (ekonomika služeb). V těchto sektorech jsou pracovní místa více odolná vůči přesunu za hranice.
Spojené státy se staly největším dlužníkem na světě, ale nemají zásadní problémy, protože jejich dluh není v cizí měně. Normálně v zemi s rostoucím obchodním schodkem (více se dováží než vyváží) dochází ke zvýšení úrokových sazeb. To přiláká zahraniční fondy, které schodek profinancují. Nutnost platit dluhovou službu znamená scvrkávání dovozu, zahraniční obchod je tlačen do rovnováhy. V devadesátých letech se tyto ekonomické principy v USA postavily na hlavu.
REKLAMA
Americká ekonomika i finanční trhy měly z obchodního deficitu prospěch. Rostoucí deficit znamenající rostoucí zásobu dolarů v mezinárodních rukou vytvářel americkou prosperitu. Protože zahraniční subjekty nevěděly, co dělat s dolarovými rezervami, dolary ve velké míře tekly jako investice zpět do amerických aktiv. Peníze tekly do amerických aktiv jako jsou vládní a jiné dluhopisy (financování dluhu vlády a jiných amerických subjektů), akcie, továrny a nemovitosti. Větší příliv zahraničního kapitálu znamenal i nižší úrokové sazby. Amerika zažila nemovitostní boom a související boom bydlení, dluh byl jištěn nafouknutými cenami amerických aktiv.
Žijeme v době, kdy je dosahování růstu ekonomiky díky přehřátým trhům s bydlením a utrácením lidí už pryč. Řešení problémů spočívající v kultuře půjček a žití na úvěr, se ukázalo jako nafouknutá bublina. Historie zase jednou ukazuje, že úvěrování problémy se zadrhnutím ekonomiky jen odkládá.
Batrovy revoluční návrhy na změnu
Hlavním nástrojem k dosažení lepších hospodářských podmínek má podle Batry být snížení propasti mezi pracovními příjmy a produktivitou. Jisté a reálně nesnižující se mzdy mají vést k obnovení důvěry a utrácení peněz, které budou palivem pro ekonomiku. Sledování hospodářských politik, které zvrátí pokles reálných mezd jednotlivých spotřebitelů, má být podle tohoto pohledu způsob, jak uzdravit kulhající (americkou) ekonomiku.
Měly by být tedy nastoleny (americké) hospodářské politiky z roku 1950 a 1960: vyvážený obchod, rozbití monopolů, zvýšení daní bohatým a úleva chudým. Zvýšení daní bohatým a odlehčení střední třídě a chudým podpoří skomírající kupní sílu. Potlačena by naopak měla být politika, která stav vytvořila: volný obchod, regresivní zdanění, a fúzování. Většina firemních akcií by měla být vlastněna zaměstnanci a nikoliv investory. Má to být způsob, jak vytvořit zaměření na vnitřní zúčastněné strany (zaměstnance) v protikladu na zaměření na vnější investory.
Komentátoři a diskutéři o těchto návrzích hovoří jako o politicky neprůchozích a tudíž neproveditelných. Taková radikální řešení jsou mimo politický konsensus a zájem mocensky silných korporací. Krokem ke změně se údajně může stát veřejné pobouření narůstající s mizející střední třídou a rostoucí chudobou.
