Je velmi zajímavá rozporuplnost lidí v názoru na stát. Téměř denně slýchám: „tady to stejně všechno rozkradou, státu nevěřím, stejně to tady krachne“ atd… podobných a zajisté ještě hodně dalších zajisté slýcháte taktéž. Ovšem ti samí lidé sborem prohlašují: „no co, mám peníze pojištěný, stát to za mě zaplatí…“ (peníze v bankách) nebo, když se vrátím tématu penzí, tak: „je tam přeci garantovaný nulový výnos, stát se o to postará …“
Když se podíváte na statistik, kam a jak prostředky transformované fondy investují, nikoho asi nepřekvapí, že valná většina prostředků je uložena v českých státních dluhopisech. Jinými slovy, čeští občané půjčují svému státu dnes za naprosto mizivý úrok.
Občan půjčí českému státu za skoro nulový úrok, z toho úroku ukousne něco málo penzijní společnost a zbytek se v podobě výnosů připíše klientovi na účet v podobě zhodnocení. Aby se neřeklo, stát přihodí nějakou tu zlatku ve formě státní podpory na klientský účet – takovou dividendu řekněme (nebo daňovou vratku?). Kdo spoří víc než 12 tis. Kč ročně, může odečíst ještě až 12 tis. Kč ročně od základu daně.
Když se poté zeptám klientů, jestli by půjčili prostředky státu za de facto nulový úrok, odpověď je vždy stejná: Nikdy! A přesto to dělají, jen nevědomky. A zásadní otázka: Může zkrachovat stát? Inu, podívejme se do historie, a to jak lehce vzdálené i blízké. O Řecku a jižních státech není třeba mluvit, Rusko také v roce 1998 bylo v platební insolvenci, Argentina, Irsko, Mexiko… a příkladů bychom našli zajisté mnoho i v moderní historii. Stát tedy zbankrotovat může. Stejně jako jakákoliv firma, je-li špatně řízena.
A tak proč nepřejít třeba do akciové strategie doplňkového penzijního spoření? Je bezpečnější, či nikoliv než bezpečné státní dluhopisy? Osobně si myslím, že je bezpečnější investovat do stovek firem a fondů než do jedné České republiky…
REKLAMA
Najít složení jednotlivých portfolií v účastnických fondech je skutečně oříšek. Prohlídnete-li si webové stránky penzijních společností, je to všude stejné. Najdete sice STATUT a Klíčové Informace, někde i ceny podílu v tabulce. Stejně tak při trošku pátrání získáte „koláč“: Akcie 50 %, dluhopisy 20 %, depozita 30 %. Podle toho se klient jen těžko asi rozhodne, jakou strategii zvolit a případně do jaké penzijní společnosti vstoupit. Jedinou světlou výjimkou je Penzijní společnost České spořitelny, která je na informace bohatší než ostatní fondy. Zde najdeme výkonnost, komentář i strukturu portfolia včetně přesných cenných papírů, které jsou nakoupeny.
Dle zákona nemusí penzijní společnosti rozkrývat své portfolio, určitě by to klientovi pomohlo v rozhodování a nám poradcům i ve vysvětlování.
Myslím, že nejen poradci, ale i penzijní společnosti nesou společně na sobě obrovský kus odpovědnosti vůči naší společnosti. Krom vzdělávání poradců v oblasti investic, fungování doplňkových penzijních fondů (kolik poradců si neudělalo zkoušky na distribuci penzijních produktů jen proto, „že se jim to nevyplatí“… na místo toho, aby rozšířili své znalosti!), leží obrovské břímě i na penzijních společnostech a bankách. Poradenství na přepážce typu „to si dejte, to je dobrý“ nebo „ona mi to paní uzavřela, že je to výhodný“ už snad brzy odpadne, stejně tak i to, že klienti uslyší na tyto „výhodné“ argumenty a produkt si uzavřou…
V každém případě spoléhat se jen na stát není rozumné. Svěřit mu průběžné penze v rámci prvního pilíře a zároveň přilepšení z penzijních společností prostřednictvím investic do státních dluhopisů není správný přístup k diverzifikaci.
Autor je exklusivní poradce ze společnosti Fincentrum.
