Proto trh vnímá tuto akci jako řešení dluhové krize, protože státy patřící do skupiny obvyklých podezřelých si mohou půjčovat za nižší sazby a protože tato akce zažehná obavy ze zadření úvěrového kanálu. Skutečně výnosy krátkodobých vládních dluhopisů poklesly, ale přesto nabízejí pro banky zajímavý výnos nad 1%, který platí ECB. Takto to vypadá, že bychom mohli spokojeně založit ruce, protože problémy jsou zažehnány.
Možná vás napadne, že je zvláštní, když je dluhová krize řešena dluhem. Tentokrát dluhem bank vůči ECB. Co se stane za tři roky, až bude muset být dluh splacen? Optimista řekne, že tři roky jsou dostatečně dlouhá doba na to, aby politici vyřešili problémy eurozóny, a do té doby se situace uklidní. Pesimista namítne, že dluhová krize v EMU už trvá dva roky a politici situaci zatím jen zhoršovali.
Tato akce může mít navíc nezamýšlené důsledky. John Mauldin zmiňuje dva. Ano, výnosy dvouletých vládních dluhopisů zemí jako Itálie, Španělska poklesly výrazně, v průměru o 300bb. Nepoklesly ale výrazně výnosy desetiletých dluhopisů. Jaká z toho plyne motivace? Státy budou motivovány si půjčovat krátkodobé peníze a navíc i odkupovat dlouhodobý dluh a vyměnit jej za krátkodobý. Budou tak snižovat průměrnou splatnost svého dluhu, čímž budou zvyšovat riziko schopnosti rolovat svůj dluh. Jinými slovy, budou muset chodit častěji na finanční trh se svými zápůjčními požadavky.
Ano, ECB provedla tuto operaci, protože se hroutil mezibankovní trh. Banky z různých zemí EMU nebyly ochotny půjčovat bankám z problémových zemí a naopak svou expozici snižovaly. Pokud by ECB nezakročila, tak by skutečně situace mohla skončit podobným kolapsem jako po krachu Lehman Brothers. ECB tak pomohla zabránit rozpadu eurozóny. Ale také vlastně způsobila, že rozpad EMU bude v budoucnosti jednodušší. Proč? Jde právě o to, že se postupně snižuje přeshraniční financování bank bankami. Jinými slovy, např. německé banky se stávají méně ohrožené bankrotem či vystoupením Řecka z EMU. Můžeme se na tento problém podívat i jinak. Myslíte si, že pokud by německé, francouzské a další banky nevlastnily tolik řeckého dluhu, tak by byly ochotny nalévat peníze ve formě pomoci do Řecka? Do Řecka, které je čím dál častěji nazýváno černou dírou?
Odprodej a odepsání dluhu snižuje ochotu Německa dále pomáhat, protože náklady pro německé banky se snižují. Proto budou růst požadavky na Řecko, aby dělalo ještě tvrdší reformy. Žádost o tvrdší reformy je vlastně testem, kdy to Řecko samo vzdá a vystoupí. To je něco, co si pořád moc lidí neumí představit. Přitom vystoupení Řecka z eurozóny neznamená vystoupení z Evropské unie. Dále oslabení nové drachmy by pomohlo vývozům Řecka, turistickému sektoru, domácí poptávka by se díky dražším dovozům více orientovala na domácí výrobky a služby. Dluh by mohl být kompletně škrtnut nebo významně škrtnut. Pokud by Řecko navíc uvalilo daňové prázdniny pro nové podnikatelské peníze ve stylu Irska, tak by se z deprese mohlo dostat relativně rychle. Relativně je důležité slovo. A druhé důležité slovo je deprese. Ta už totiž v Řecku je. Od začátku krize poklesla ekonomika včetně odhadů pro letošní rok o 15–20% (v závislosti na tom, jakým řeckým číslům věříte).
REKLAMA
David Navrátil, analytik České spořitelny
