Norská finanční krize: když stát vydělá na krizi bank

Norsko, na rozdíl od svých dvou sousedů, začalo pociťovat problémy poměrně brzy, už ve druhé polovině osmdesátých let, což bylo způsobeno poklesem ceny ropy v roce 1986. Jelikož jde o poměrně důležitý zdroj příjmů země, projevil se ekonomickým poklesem hned v následujícím roce, ale na rozdíl od Švédska se v zemi nekonal záporný růst ekonomiky, a to ani v devadesátých letech, kdy ekonomiky Švédska a Finska upadly do recese, přičemž ani nezaměstnanost v zemi na tom nebyla tak špatně jako v dalších skandinávských zemích.

Norsko zaznamenalo růst cen nemovitostí o něco dříve a také ve větším měřítku, než Švédsko, a následný propad trval o něco déle. Opětovný růst po odeznění krize však byl nakonec nejvýraznější ze všech tří zmiňovaných zemí. Podobně tomu bylo také u růstu v oblasti úvěrování, kde zaznamenalo Norsko vrchol kolem roku 1986, přičemž v ostatních sousedních zemích se největší boom konal koncem osmdesátých let, kdy už Norsko zaznamenávalo poměrně výrazný propad v růstu úvěrové aktivity. Na rozdíl od Švédska nebo Finska však celkový propad nebyl tak výrazný a banky se vzpamatovaly již v první polovině devadesátých let.

Jak již bylo zmíněno v předchozím článku, i přes určité odlišnosti byly příčiny finanční krize ve skandinávských zemích prakticky stejné. Deregulace a liberalizace finančního sektoru přinesla na trhy několik změn, které se v konečném důsledku projevily jak ve finančním sektoru, tak i v ekonomice dost negativně. I v Norsku byl finanční sektor na začátku osmdesátých let poměrně výrazně regulován, zejména v oblasti úvěrů a úrokových sazeb. Společně s daňovou politikou to vedlo k velmi nízkým, resp. záporným reálným úrokovým sazbám, což vedlo ke zvýšenému zájmu o zadlužování. Stejně jako ve Švédsku, regulace nefungovaly tak jak by měla a docházelo k postupnému rozšíření šedého trhu. Jelikož i v ostatních zemích bylo v tom čase poměrně v módě přistupovat k deregulaci a liberalizaci trhu, nezůstalo mimo ani Norsko.

Deregulace v první polovině osmdesátých let měla v ekonomice, která již předtím zaznamenávala poměrně rychlý růst (v souladu s ostatním světem), na svědomí výrazný růst v bankovních půjčkách. Banky se předháněly v půjčování peněz, zákazníci se předháněli v půjčování na úkor investic a spoření. Zejména na realitním trhu se nafukovala velká bublina a společně s tím a poměrně vágním přístupem ze strany regulátora začalo vzmáhání se morálního hazardu. Banky všemožnými způsoby zvyšovaly svůj kapitál a regulátor přišel pouze s tím, že v roce 1986 a 1987 nechal vzniknout novou dohledovou agenturu, která ale nic neřešila.

Stejně jako ve Švédsku, i v Norsku byl podobný vývoj prakticky neudržitelný a zákonitě muselo dojít k pádu systému. Spouštěcím mechanizmem pro ekonomiku byl již zmiňovaný pokles ceny ropy v roce 1986. Norské koruny díky této události (společně se spekulanty, jejichž útoky na měny začaly ve velkém) výrazně propadla. Země reagovala utažením měnové politiky a inflace zaznamenala hned v následujícím roce výrazný pokles, lidé a firmy si přestaly půjčovat peníze, nebo své úvěry nesplácely a banky se začaly dostávat do problémů. Triky při navyšování kapitálu pomocí podřízeného dluhu se začaly obracet proti samotným bankám, které dosahovaly velkých ztrát a nejenom z poplatků a úroků, ale také v samotném kapitálu. Nakonec nepomohla ani intervence centrální banky.

^REKLAMA

Krize a její průběh

Finanční krize v Norsku začala mnohem dříve než ve Švédsku a na rozdíl od Švédska se zpočátku týkala pouze několika menších bank, což na první pohled nemuselo vypadat jako systémový problém. První bankou, která se dostala do problémů a vyhlásila platební neschopnost, byla středně velká banka Sunnmørsbanken v roce 1988. Krátce po ní se dostalo do problému několik dalších menších bank a spořitelen (zejména na severu a západu země, regionech nejvíce postižených ekonomickými problémy) a tento trend se dále stupňoval také v roce 1989. Situace ale stále nebyla natolik zlá, aby jí nemohly vyřešit dva garanční fondy pro komerční bank a spořitelny. Tyto společnosti poskytla bankám pomoc a další fází v záchranném procesu pak byly fůze a akvizice menších bank ze strany těch větších a stále funkčních. V neposlední řadě pomohla i centrální banka, která poskytla některým bankám finanční pomoc.

Na konci roku 1990 ale bylo jasné, že garanční fondy nemají dostatek prostředků pro záchranu krachujících bank. Vláda na začátku následujícího roku založila vládní garanční fond (Government Bank Insurance Fund – GBIF), s kapitálem 5 miliard norských korun. Tento fond byl nezávislou společností podporovanou centrální bankou mající na starosti finančně podporovat dva původní garanční fondy. V tom samém roce pak byla poskytnuta pomoc dalším osmi menším bankám. Vláda také dostala pravomoc prakticky vyvlastnit akcionáře (bez náhrady), pokud banka přišla o kapitál a stát se tak jediným majitelem. Tímto způsobem pak stát předcházel tomu, aby dával jakékoli prostředky bance ještě předtím, než její ztráty zaplatili akcionáři.

Krach velkých bank

Na podzim 1991 pak začala vlna krachů největších norských bank. Nejprve přišly o své akcie majitelé druhé a třetí největší banky, Christiania Bank and Fokus Bank, jejímiž akcionářem se stal, prostřednictvím GBIF, stát. Další na řadě pak byla největší banka v zemi, Den norske Bank. Stát nejdříve přišel s řešením prostřednictvím preferenčních akcií, ale ani to nepomohlo a nakonec se stal, podobně jako ve dvou předešlých případech, vlastníkem banky. V roce 1992 tak stát vlastnil tři největší banky v zemi. Celkově se do problémů dostalo 13 bank, které representovaly 95 % bankovního sektoru v zemi (z toho 85 % tvořily právě tři největší banky).

Je jasné, že vláda Norska reagovala v momentě, když se z krize menších bank stala systémová krize, poměrně rychle a nekompromisně. Založení vládního garančního fondu vyvlastňování původních akcionářů se ukázalo jako poměrně efektivní řešení. Norsko tak, na rozdíl od svých sousedů nepřikročilo k zakládání „špatných bank“, které přebraly všechny špatná aktiva problematických bank a byly nezávislé na vládě. Vláda rovněž nepřišla s žádnými neomezenými garancemi pro banky, aby stabilizovala systém, i když vydala prohlášení o určitých opatřeních na udržení důvěry v bankovní systém (a stejně tak centrální banka ohledně likvidity v systému). K žádným slibům a ujištěním nedošlo. Rovněž se probíraly možnosti pomoci od zahraničních bank, ale i tato možnost nakonec padla.

^REKLAMA

Norsko na krizi vydělalo

I když ne všichni s tímto způsobem řešení špatné situace na bankovním trhu souhlasili (zejména s postihováním akcionářů bank), byl nakonec úspěšný a již v roce 1993 byla finanční krize zažehnána. Stát své podíly v bankách nakonec velmi úspěšně rozprodal. Nejprve umístil v roce 1995 akcie Fokus Bank na burzu, a banku později koupila Danske Bank. Christiania Bank byla prodávána postupně a nakonec se spojila se skupinou Nordea. Podobně se stát zbavoval akcií Den norske Bank, která se spojila s Union Bank of Norway.

Pozoruhodné je, že i když byly možná náklady na řešení krize v daných létech nemalé (ale stále jedny z nejmenších ze zemí postižených krizí), daňoví poplatníci jí nebyly prakticky vůbec zasaženi. Růst cen akcií na burze totiž v konečném důsledku umožnil státu na prodeji akcií zestátněných bank ještě vydělat a čisté náklady na krizi tak byly podle některých zdrojů prakticky záporné, takže náklady na pomoc bankám byly prakticky více než zaplaceny. Jsem zvědav, jestli se podaří něco podobného také zemím, jejichž banky se s krizí potýkají v současné době.