O předluženém státu, který zrušil sám sebe
Newfoundland dnes převážně známe jen jako kanadskou provincii, odkud pochází psí rasa stejného jména.
Málokdo ví, že tato provincie kdysi bývala samostatným státem. Newfoundland získal faktickou suverenitu v roce 1855, což bylo o dvanáct let dříve, než stejný statut obdržela Kanada.
Od roku 1907 byl Newfoundland oficiálně suverénním státem. Měl vlastní vládu a parlament, vlastní zahraniční politiku, vlastní měnu a po všech stránkách se těšil plné nezávislosti – výjimkou byla pouze formální hlava státu, jíž byla britská královna či král. Totéž mimochodem dodnes platí pro Kanadu, Austrálii a Nový Zéland.
Proč tedy Newfoundland svoji samostatnost zase ztratil? Důvod je jednoduchý: stát zbankrotoval.
Během první třetiny 20. století se stát zadlužil tak, že v roce 1933 činil objem státního dluhu 100 miliónů dolarů, zatímco národní produkt představoval jen asi 30 miliónů dolarů. Deficit státního rozpočtu v roce 1933 činil 3,5 miliónu dolarů, tj. přes 10 procent HDP.
REKLAMA
Co bylo příčinou zadlužení? Vojenské výdaje, státní železnice, ale také krytí běžných výdajů, včetně sociálních dávek a rybářských dotací.
K tomu je nutno dodat, že správa tohoto státního útvaru o méně než 300 tisících obyvatel nevynikala kvalitou a v letech před finanční krizí byla vytrvale stíhána skandály.
Newfoundlanďané těmto skandálům obvykle nevěnovali velkou pozornost – naopak, v demokratických volbách dávali vytrvale hlasy politikům, kteří slibovali co nejvyšší veřejné výdaje.
V dubnu 1932, kdy na obyvatele dopadly důsledky světové hospodářské krize a kdy stát již nebyl schopen plnit své závazky, dav deseti tisíc rozhořčených obyvatel vyhnal premiéra Richarda Squirese.
REKLAMA
Nový premiér Alderdice se v zoufalství obrátil na Britské společenství národů neboli Commonwealth.
Tak v Londýně vznikla královská komise, v jejímž čele stál lord Amulree. Zpráva komise nevyzněla pro obyvatele předluženého státu nijak lichotivě:
"Prostoduché voličstvo bylo každých několik let navštěvováno soupeřícími politiky, jejichž zvykem bylo činit nejdivočejší sliby ohledně zvyšování veřejných výdajů ve svých volebních obvodech a uspokojování všech zhýčkaných přání jejich obyvatel. Voliči, nikoli nepochopitelně, dávali hlasy kandidátovi, který jim slíbil nejvíce."
REKLAMA
"Totéž by mohlo být řečeno o jakékoli zemi, ale v Newfoundlandu pokročilo podkuřování voličům do takové míry, že až do nynější krize voliči v mnoha případech preferovali takového kandidáta, který byl známý tím, že dokáže zneužívat veřejné prostředky ve svůj vlastní prospěch spíše než kandidáta, který podobný přístup odsuzoval," pokračovala zpráva královské komise.
"Argumentovali tím, že když muž je schopen využít své politické postavení ve svůj vlastní prospěch, bude schopen podobně se brát za zájmy svých voličů; kdežto poctivý muž by byl schopen jen kázat."
Královská komise zkoumala stav financí a veřejné správy. Závěrečné doporučení bylo jednoznačné: obyvatelé státu Newfoundland nejsou schopni si sami vládnout, pročež se doporučuje zrušení demokracie, zrušení státní suverenity a nastolení přímé koloniální vlády o šesti členech (Commission of the Government), která byla jmenována z Londýna.
V té době byl Commonwealth brán ještě dost seriózně a finanční krach jakékoli jeho části by byl vnímán jako pošpinění cti samotné Británie. Amulreeova komise dále uvedla:
"Žádná část britského impéria ještě nikdy nevyhlásila státní bankrot; jelikož tedy chybí precedens, následky, které by vyplynuly z bankrotu Newfoundlandu, jsou do značné míry předmětem spekulací."
"Jakkoli však neexistuje precends v rámci Impéria, lze vyvodit závěry z podobných zkušeností jiných zemí, a z nich je jasné, že jakákoli hra s bankrotem by mohla být připuštěna jen s nejvyššími obavami."
Newfoundlanďané tedy dostali nabídku: Britské impérium vyřeší jejich finanční problémy výměnou za ztrátu suverenity. Pro většinu obyvatel nebylo co řešit.
Mnozí nevěřili ve vlastní politiku do takové míry, že ztráta samostatnosti jim nevadila. Jiní se těšili na dobře placená úřednická místa v koloniální správě.
V prosinci 1933 se sešla vláda, aby se rozpustila. V roce 1934 parlament zrušil státní suverenitu a posléze rozpustil sám sebe. Během let 1934-49 byl Newfoundland pod přímou správou Londýna. V referendu v roce 1949 si obyvatelstvo v poměru 52:48 procent odhlasovalo připojení ke Kanadě, která zaručila, že převezme 90 procent stávajících dluhů.
Z nynější perspektivy se zdá, že Newfoundland v období 20. a 30. let do značné míry předstihl svoji dobu, přinejmenším pokud jde o míru fiskálního populismu. Budoucnost teprve ukáže, zda tomu tak bude i v jiných směrech.
