A to nejenom mezi Demokraty (kteří jsou řazeni v americkém chápání politiky spíše nalevo), ale třeba i list New York Times, který nepatří mezi příznivce Demokratů, poukazuje na vysoké odměny pro ředitele, kteří si je z mnoha důvodů nezaslouží.
To, že na „nemravně vysoké odměny“ poukazuje hnutí Occupy Wall Street, je celkem pochopitelné, nicméně když se k němu přidá i časopis Forbes, který v dubnovém čísle napsal varování, že „zpráva o odměnách manažerů rozdmýchá pobouření veřejnosti nad chamtivostí korporátního světa“, a který určitě nepatří mezi oblíbenou četbu zmíněného hnutí, je vidět, že se začínají ledy hýbat. Nejednomu ze zastánců časů rovnosti a sociální spravedlnosti, kde každý měl podle svých potřeb, určitě zaplesalo při čtení takových zpráv srdce.
Stejný cíl, jiný důvod
Mnozí si řeknou, že ten socialismus přeci jen nad kapitalismem zvítězí a budou se mít všichni zase dobře. I když oba tábory (socialisté i liberálně zaměření ekonomové) kritizují stejnou věc, nemůžeme mezi ně dávat rovnítko, neboť oba kritizují nešvar z jiného pohledu.
Socialistům je, zjednodušeně řečeno, jakákoli nerovnost proti srsti, takže je výše odměn nejvyššího managementu (nejenom amerických) společností zákonitě rozpálí do běla. Naproti tomu kritiky z liberální a konzervativní části spektra jsou spíše zacíleny na odměny manažerům, kteří si je z důvodu špatné výkonnosti firem nezaslouží.
Zjednodušeně by se dalo konstatovat, že ředitelské platy stále stoupají, odměny nesouvisejí s výsledky a představenstva firem neplní jednu ze svých základních funkcí, tj. netrestání managementu za špatné výsledky. Je to dáno i tím, že ředitelé využívají svou politickou moc k ovlivňování celého systému. Přitom poptávka po opravdu talentovaných jedincích by vedla k jiným výsledkům, než jsme svědky v současnosti.
REKLAMA
Kritika není vždy oprávněná
Při odhození ideologických brýlí zjistíme, že ne vždy se kritika zakládá na pravdě. Do jednoho pytle jsou házeni i ti manažeři, kteří při nástupu měli podepsané vysoké odměny (tzv. předpokládaný příjem skládající se z platu ředitele a odměny, kterou může získat po uplatnění opcí) a skutečně realizovanou odměnou (suma příjmu a skutečně získané odměny po realizování opcí).
Pravdou je, i když to v nominálním vyjádření zdaleka tak nevypadá, že ředitelské platy poněkud klesají. Třeba v roce 2010 vrcholný management pobíral reálně tolik, co v roce 1998. V každém případě však vrcholový management nijak nestrádá.
A i když zastánci rovnostářské politiky z toho nebudou nijak nadšeni, platí, že zatímco v roce 2000 přišlo nejvyššímu vedení společnosti z indexu S&P500 za rok na účet cca 350krát více než činil mediánový příjem domácností, nyní vedení pobírá odměny 200krát vyšší, než je mediánový příjem domácností. To je stále více, než hodně. Ale ještě to stále není nic proti tomu, že skupina 25 nejlépe placených manažerů hedgeových fondů poměrně pravidelně vydělává více než ředitelé všech firem z indexu S&P 500 dohromady.
Ovšem akcie firem, jejichž manažeři patří mezi 20 % nejlépe placených, v posledních třech letech mají o 60 % lepší výkonnost než akcie ostatních firem v daném oboru. Na opačné straně manažeři patřící mezi 20 % nejhůře placených, dovedli „své“ podniky mezi 20 % s nejhorší výkonností v daném oboru. Na rozdíl od ČR ale v USA alespoň ve většině případů čeká takové manažery vyhazov. V tuzemsku, zvláště ve společnostech ovládaných státem, je čeká schování na jinou vysokou funkci v jiném podniku. Po čase, kdy se na výkony takového „manažera“ zapomene, je opět vytažen na světlo.
REKLAMA
Krátkodobé řízení
Problémem vysokých odměn není ani tak základní plat, ale spíše opční prémie, které jsou odvislé od vývoje akcií dané společnosti v určitém období. Většinou však je toto období poměrně krátké, a tak se vedoucí management orientuje jen na krátkodobé cíle. To je však riskantní. Možná by bylo vhodnější platit vrcholovému mangementu akciemi, které by museli určitou dobu držet, tzn. nemohli by sami rozhodovat o tom, kdy akcie prodají.
Dalším problémem je, že když se firmě příliš nedaří či je celá ekonomika v recesi, vrcholové vedení stále pobírá vysoké odměny jako v době růstu. Příklady šéfů mnohých amerických bank a pojišťoven jsou dostatečně známy.
Odměna je za výsledky
Objevují se návrhy řešení, že by měl stát regulovat výši odměn. Když vezmeme v potaz základní myšlenku, že státu není nic do výše odměňování v soukromých firmách, je takový návrh absurdní. I když politikům by se určitě líbil.
Rozumnějším řešením se jeví, aby akcionáři důsledněji dohlíželi na to, jak se najatí manažeři o svěřený majetek starají. Proti státní regulaci hovoří i to, že platy managementu jsou dány nabídkou a poptávkou. Chtějí-li firmy mít ty nejlepší ředitele, musí je také zaplatit. Pokud se však vybraní jedinci neosvědčí, měl by je čekat nemilosrdný vyhazov.
