Odvrácená strana osobních financí: Zadlužení, osobní bankrot a exekuce

Zatímco rodinné finance jsou a především ještě relativně nedávno byly povětšinou chápány jako otázka “investování přebytků“, v současnosti začíná být nepoměrně podstatnější rozhodování o tom, zda si půjčit, a pokud, tak za jakých podmínek si půjčit.

Pokud bychom si prohlédli knihy týkající se osobních financí vydané v devadesátých letech minulého a v prvních letech 21. století, pak v nich skoro nikdy nenajdeme nic, co by se týkalo úspor nákladů, spotřebitelských zvyklostí, rozumného zadlužení a podobných oblastí.

Vzhledem k tomu, jak byl celý tento obor v postkomunistickém období nový a nepoznaný, je celkem logické, že se veškerá pozornost autorů soustředila na pochopení trhů, instrumentů používaných na trzích a dalších aspektů aktuální situace. Nynější předlužená doba ale ukazuje, že tento přístup je již naprosto nedostatečný a osobní finance je nutné chápat daleko komplexněji. Spíše musíme začít hovořit o finanční gramotnosti, tedy o schopnosti pochopit mechanismy fungování financí v jejich komplexnosti, kde dluh a jeho případné následky hrají rozhodující roli.

Chápání úroku má svou historickou cestu a značné kulturní, politické a společenské souvislosti. Pokud bychom popsanou historii lidstva počítali na zhruba pět tisíc let (tedy od doby tří tisíc let před Kristem do současnosti, starší záznamy nám neumožňují posoudit dostatečně tehdejší zvyklosti), pak po většinu tohoto období byl úrok považován za nemravný a samo půjčování peněz za nepřijatelnou praxi (což ale neznamená, že neexistovalo).

Prolomení těchto povětšinou náboženských tabu vedlo ke vzniku moderní ekonomicky založené společnosti a k tomu, že úvěr (za „rozumnou“ cenu) se začal oddělovat od lichvy (zneužití situace člověka v nouzi a požadovaní příliš vysoké „ceny“ peněz).

Je dobré si uvědomovat, že i v současnosti existují společnosti, které úrok v našem smyslu slova, tedy jako peníze vyžadované bez ohledu na úspěch nebo neúspěch dlužníka, považují stále za nepřijatelnou praxi a věřiteli je přisouzen „podíl na zisku“. To znamená, že tento věřitel nese s dlužníkem podnikatelské riziko – nikoliv za jistinu, ale pouze za „výnos“ z ní. Jestliže je tedy projekt neúspěšný, nemůže věřitel požadovat více ani méně než vrácení jistiny.

^REKLAMA

Pro nás a naši společnost je ale důležité, že úrok a úvěrování jsou součástí běžného života v podstatě pouze několik desítek či, dejme tomu, jedno sto let – alespoň v masovém měřítku. Patří mezi těch mnoho fenoménů, o kterých vlastně netušíme, jaké dlouhodobé dopady na společnost mají.

Zadlužení se moderními společnostmi rozšířilo více než drogy či AIDS a dosti možná představuje i obdobné riziko. Dluhy jsou největším problémem globální ekonomiky, a zatímco před padesáti, čtyřiceti nebo třiceti lety, tedy v druhé polovině 20. století, byly tímto virem infikovány především rozvojové země, nyní se týká i „bohatých států“ a především i obyvatelstva ve vyspělých zemích. Také zadlužení firem je podstatně vyšší, než kdykoliv v minulosti, když se během několika desetiletí více než zdvojnásobilo (v poměru k obchodnímu jmění korporací).

S tímto dluhovým břemenem žijeme poměrně dlouho ve srovnání s délkou lidského života, ale velmi krátce při srovnání s historií. Dluh a úrok považujeme proto sice již za zcela přirozenou součást současnosti, to však přece neznamená, že jejich dopad nebude drtivý a celkově škodlivý pro prosperitu a životní úroveň většiny obyvatel vyspělých zemí.

Jde přece o to, zda tato přirozenost úroku a dluhu souvisí více s tím, že jako normální chápeme penicilín, volební právo žen, demokracii, svobodu slova, zrušení otroctví či nevolnictví, nebo je spíše příbuzná se smogem, globálním oteplováním, pandemií prasečí chřipky, leteckými katastrofami nebo zemětřesením.

Neměli bychom se alespoň k dluhům chovat stejně, jako k ozónové díře? Na přelomu první a druhé dekády 21. století se takový postoj začíná objevovat ve vztahu alespoň k vládním dluhům a strašlivým deficitům veřejných rozpočtů, zadlužení rodin a vysoké závazky podniků zůstávají stále plně „společensky“ akceptované.

Přitom svět již má zkušenost s krizí, jejímž základem je dluhová nerovnováha mezi objemem závazků rodin a platebním potenciálem těchto dlužníků – jde o americkou hypotéční krizi roku 2007, která odstartovala známou řetězovou reakci prakticky po celém světě a volně přešla v globální finanční krizi.

Hodně se vždy hovořilo o problémech s deriváty, které byly k hypotéčním a studentským půjčkám či k balíkům závazků z kreditních karet vytvářeny, ale málo se diskutuje o základním faktu – totiž, že za celým tímto balastem toxických aktiv stojí jednoduchá skutečnost, že američtí soukromí dlužníci dostávali úvěry neadekvátní nejen hodnotě zajištění a jejich majetku, ale především také jejich celkové aktuální i potenciální solventnosti.

^REKLAMA

Často se hovoří o tom, že v jiných zemích tento problém neexistuje, avšak fakt dynamicky rostoucího zadlužení rodin ve všech vyspělých státech zatím zjevně není dostatečně doceněn.  Mechanismům americké hypotéční krize je třeba věnovat velkou pozornost a nenechat se ukolébat pouze tím, že šlo o neopatrnost bankéřů nebo pohrdání riziky, její princip tkví mimo jiné v samotném systému státních intervencí do oblasti hypoték a podpory bydlení obecně, vedle toho však také v prostém faktu, že „ti lidé neměli na to, aby spláceli tak vysoké dluhy“.

Vládní podpory vlastnímu bydlení prostřednictví hypotéčního systémy jsou v současném světě asi nejvýraznější ukázkou situace, kdy na první pohled dělá stát pro rodinné finance dobrou službu, když pomáhá s financováním systému, na straně druhé tím ale vyvolává takové ekonomické nerovnováhy, které soustavně destabilizují ekonomiku. Amerika se do tohoto kolotoče vnořila nejvíce – čím větší sumy státy směřují do podpory vlastního bydlení svých občanů, tím více pomáhají přifukovat realitní bubliny.

Ve většině případů není podpora tak masivní, aby vedla ke zlomovému vývoji, ale když se tyto státní intervence sejdou s politikou národní banky nebo obdobné instituce, která v dané době nesleduje ani tak inflaci jako spíše odporu ekonomického růstu nebo snahu zastavit hrozící pokles výkonnosti hospodářství, pak podpora na straně jedné a levné peníze na straně druhé vynásobí navzájem svoje účinky.

Pro osobní a rodinné finance z toho plyne jedno přímočaré poučení – je dobré využívat státních podpor, i když s tím máme rozumový a morální problém, pouze hlupák by jich nevyužil. Ale je třeba velmi pečlivě sledovat situaci, neboť každá oblast, kterou vláda podporuje na úkor jiných oblastí, nutně hrozí problémem a nestabilitou.

Další oblast, která je překvapivě problematická i z pozice drobného investora, jsou státní dluhy. V prvních letech 21. století dosáhly rekordní výše a staly se nesporně největším ekonomickým problémem, před kterým svět stojí.

Pro malého investora to není hrozivé přímo, alespoň nikoliv na první pohled. Ale na straně druhé by asi každý měl vědět, že například penzijní fondy a mnoho dalších institucí kolektivního investování, drží ve svých portfoliích právě vládní cenné papíry, ať již dlouhodobé nebo pokladniční poukázky. Podílník fondu asi nebude soustavně sledovat nakoupená aktiva svého fondu, to je přece jenom nepravděpodobné a nepraktické. Ale je dobré mít přehled alespoň o tom, jakými cestami se náš fond povětšinou ubírá.

Jestliže se zamyslíme nad tím, co bychom mohli nazvat „rozumným“ a co „nerozumným“ dluhem, pak přes veškeré výhrady je hypotéka nebo jiný úvěr na bydlení na vedoucích místech kategorie „rozumný“. To ještě neznamená, že je dobrý, to záleží na mnoha dalších okolnostech, ale tato půjčka je použita na investici, nikoliv na spotřebu, což je nesporně účel vysvětlitelný a obhajitelný.

^REKLAMA

V podstatě všechny ostatní úvěry je možné nazvat „nerozumnými“ – některé mohou mít sice vysvětlitelné morální důvody, ale to na ekonomické argumentaci nic nemění. V podstatě vždy jde pouze o urychlení spotřeby před reálně dosaženými příjmy. Bohužel je toto jednání společensky tolerováno a dlužníci jsou dokonce považováni mnohdy za oběť systému, což neplatí v podstatě nikdy.

 Jistě jsou na trzích k dispozici jak bankovní, tak i nebankovní produkty, které klakou svou podstatou nebo jsou doprovázeny takovou reklamou, která vzbuzuje neoprávněné představy klientů, ale to nic nemění na faktu, že drtivá většina dlužníků dobrovolně podepíše smlouvy a zcela nesporně si je alespoň rámcově vědoma, jaké ekonomické a právní důsledky tyto smlouvy mají.

Proto je možné tvrdit, že i „nerozumný“ úvěr lze přijmout za velmi dobrých podmínek, za normálních a přijatelných podmínek, ale také za naprosto zločinných podmínek. Pochopitelně je značný rozdíl mezi úvěrem bankovním, zvláště pokud banka daného klienta delší dobu zná a zná i jeho obvyklé finanční poměry, a jinými formami, například půjčkami u nebankovní instituce.

Není výjimkou, že cena u nebankovní instituce několikanásobně (dvoj i trojnásobně) převyšuje cenu u standardního peněžního ústavu. Jsou ale i horší metody, například zastavárny, nebo půjčky od soukromníků – profesionálních poskytovatelů úvěrů. To neznamená, že by mnozí z nich neposkytovali v podstatě seriozní služby, pro určitý typ poptávky přestavují možná ideální volbu. Nicméně jde o velmi nestandardní variantu a je třeba očekávat nestandardní cenu.

Obrácenou stranou půjčení si je půjčení jinému. Mnoho lidí půjčuje příbuzným nebo známým a velmi často tyto vztahy nekončí dobře, protože peníze dokážou rozhádat lidi jako máloco jiného. V každém případě je nutné doporučit každému, kdo byl požádán o půjčku, aby velmi pečlivě vážil, zda jde o dobré řešení, aby žádal podobné zajištění, jako by chtěla banka, a aby velmi rozumným způsobem postupoval naprosto stejně, jako kdyby půjčoval neznámému člověku. Kdo je ochoten půjčovat peníze, měl by každopádně alespoň elementárně proniknout do tajů základních právních a ekonomických postupů.

Pokud se vrátíme k dluhům, pak jejich nezvládnutí a neschopnost splácet povede dříve či později k exekuci. Jestliže již dlužník nechal věc dojít tak daleko, ještě stále je možné povětšinou dohodnout alespoň splátkový kalendář.

Čeští dlužníci stále ještě podceňují dopady dluhů a přes to, že v posledních letech byla zveřejněna dlouhá řada případů, kdy se dlužníci dostali do exekuční pasti pro poměrně banální důvody vinou svého ignorování problému, je tato praxe stále velmi častá. Právní vědomí je v České republice obecně dosti nízké a právě oblast exekucí je jednou z těch, kde se tento fakt nízké „finanční gramotnosti“ projevuje velmi prokazatelně.

Nový insolvenční zákon, který začal platit od počátku ledna roku 2008, přinesl do praxe novinku – osobní bankrot neboli oddlužení. Je to mechanismus určený pro fyzické osoby nepodnikatele, který v případě dohody s věřiteli umožňuje prostřednictvím splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetku dlužníka splatit minimálně třicet procent závazků vůči věřitelům s tím, že pokud je po dobu pěti let (v případě splátkového kalendáře) přesně plněn plán splátek, pak může být dlužníkovi zbytek jeho závazku s požehnáním soudu odpuštěn. Po dobu splácení je však dlužník odkázán na životní minimum.

Během prvních dvou let praktického používání zákona již do tohoto mechanismu vstoupilo několik tisíc osob a je zde předpoklad, že tento počet bude i nadále dynamicky stoupat s tím, jak můžeme sledovat rychlý vzestup počtu klasifikovaných úvěrů.

Předpokládá se, že věřiteli dlužníka, který vstoupí do mechanismu oddlužení, jsou především banky a další finanční instituce. Z jejich pohledu znamená tento proces možnost v relativně krátkém čase získat alespoň část prostředků zpět a následně původní úvěr, který již musí být podle pravidel bankovního světa krytý rezervou, „sprovodit ze světa“. To pak bance nebo jinému typu finanční společnosti umožní rozpustit příslušnou rezervu do nových projektů a uvolní to tedy čerstvé peníze pro podnikání.

Luboš Smrčka je autorem knihy Rodinné finance: Ekonomika krize a krach optimismu , v níž téma dále rozvíjí.