Při diskusích o penzijní reformě se zpravidla probírá, kdo ji provede, případně neprovede. Odpověď vždy samozřejmě chybí. Stranou pozornosti obvykle leží dvě otázky zásadního významu: 1. Jaké jsou skutečné příčiny krize penzijního systému? 2. Co dělat v případě, pokud reforma nebude provedena?
Třetí otázku – jak by mohla penzijní reforma vůbec vypadat – není třeba si pokládat, protože žádná nikdy nebude. Vysvětlíme si proč, ale nepředbíhejme. Nejprve si povězme něco o myšlenkových kořenech současného penzijního systému.
Jak to bylo s Bismarcem
Každý finanční polovzdělanec ví, že dnešní penzijní systém je průběžného typu a že jej jako první zavedl německý kancléř Bismarck již v 80. letech 19. století. Od tohoto „faktu“ se odvozuje řada argumentů v jeho prospěch. Například „vidíte, jak dlouhou a úctyhodnou tradici má průběžný systém, a vy nezodpovědní reformátoři byste ho chtěli nahrazovat čímsi nevyzkoušeným a krajně nedůvěryhodným“.
Každý skutečný znalec historie penzijních systémů ovšem ví, jak to bylo s Bismarckem doopravdy. Bismarckův zákon o starobním a invalidním pojištění z července 1889 se podstatně lišil od dnešních průběžných systémů. Především, Bismarckův systém nebyl průběžný, nýbrž fondový, s plně kapitalizovanými rezervami („kapitalgedecktes System“). Příspěvky nebyly ihned vypláceny důchodcům, nýbrž shromažďovány ve fondu.
Ekonom Karel Engliš píše o fondových penzijních systémech Bismarckova typu v knize Soustava národního hospodářství z roku 1938: „Z příspěvků se tvoří kapitál pro každého pojištěnce, který se tráví rentou. Tento rozdíl je zvláště důležitý při zavádění pojištění, protože třeba napřed kapitál částečně nahromaditi, nežli začne pojištění působiti.“ Český penzijní systém žádnou kapitálovou rezervu nevlastní. Naposledy takovéto rezervy existovaly zhruba začátkem 50. let, než je komunisté promrhali.
REKLAMA
Celý článek (původně vyšel v OVB Journal) najdete zde.
