Podle některých komentářů měla být Anglie zaplavena falešnými librami, což mělo tamní ekonomiku přivést k hospodářskému chaosu a rozvratu měny. Pokud by falešné libry šterlinků byly ve velkém shazovány nad Londýnem, vyvolalo by to zmatek, britská ekonomika by se otřásla v základech. Ve skutečnosti ale byli falešnými penězi vypláceni špioni, zvědové a donašeči, ke shazování falešných liber nikdy nedošlo.
Padělání liber v koncentračním táboře
V koncentračním táboře Sachsenhausen byla pod krycím názvem Bernhard uskutečněna padělatelská akce velkého rozsahu. Krycí název byl zvolen podle člověka, který stál v čele akce, SS-Sturmbannführera Bernharda Krügera. Nacistický režim měl k padělání dispozici vše potřebné, mohl vybavit laboratoře a dílny a mezi vězni koncentračních pracovníků najít pro padělatelskou činnost kvalifikované pracovníky. A tak vznikla operace Bernhard, v rámci které byly v sachsenhausenském koncentračním táboře ve velkém padělány libry. Nacistickému režimu se za druhé světové války podařilo vytvořit falza desítek milionů britských liber a nemálo z nich také uvést do oběhu.
Ve výrobě padělků v koncentračním táboře v Sachsenhausenu byli zaměstnáváni židovští vězni, jejichž profese byla pro chod padělatelské dílny přínosná. Byli to z velké míry tiskaři, grafici, sazeči, rytci, malíři a bankovní úředníci. Padělatelská dílna se nacházela v oddělených blocích baráků 18 a 19 se zabílenými okny, od ostatního tábora oddělenými ostnatým drátem. Padělatelské dílny začaly být tiskařskými rychlolisy vybavovány v roce 1942. Byl to přísně střežený prostor tábora, ve kterém bylo celkem soustředěno 142 vězňů.
Vězňové zařazení do utajené padělatelské dílny měli v táboře smrti výjimečné výhody, a v porovnání s nelidskými podmínkami ostatních vězňů měli privilegované postavení. Mohli se opalovat a hrát karty, šachy i stolní tenis, měli k dispozici rozhlas a noviny. Na každého vyvoleného zde čekala postel, dostatek jídla, ručník i mýdlo. Mohli psát domů, dostávat poštu a sportovat, ale nikdo nesměl střežený blok opustit. Podmínkou přežití zde byla pracovní perspektiva, nemocní se místo léčby dočkali zastřelení. Utajení dílny a padělatelské činnosti je utvrzovalo v tom, že dříve či později budou jako nepohodlní svědkové odstraněni.
Od papíru k vodotisku, sériovým číslům a tisku
Padělání liber počalo utajeným řešením výroby papíru a vodoznaků. Vzorky papíru z rozstříhaných bankovek byly rozstříhány a v profesionálních laboratořích bylo zkoumáno jejich složení. Vývoj postupu k vytvoření papíru začalo hned na počátku války a zabral dva roky. Jenže pokusy vyrobit vzorky papírové hmoty blížící se originálu britských bankovek selhávaly. Padělaný papír byl matný a nepomohly ani pokusy s různými přísadami.
REKLAMA
Dařit se začalo až po překvapivém zjištění, že se k výrobě bankovkového papíru používají použité staré hadry, které byly ještě před rozemletím vyčištěny. Jako vstupní surovina pro padělání papíru pomohl až lněný materiál dovážený z Turecka, který musel být před využitím k výrobě papíru rozřezán, ušpiněn a následně vyčištěn. Takto vyrobený papír již obstál, vedení papírny podrobené mlčenlivosti svému úkolu dostálo.
Složení papíru byla jedna komplikace, dalším problémem byla výroba vodoznaků. Jednalo se o vlnovky, proložené čísly a písmeny. Vodoznak se na papírenském sítu vytvářel díky drátkům, vytvarovaným do potřebného tvaru. Výsledný vzhled papíru a vodoznaků tak byl ovlivněn matricí tvořenou pletivem drátků vytvářejících vzor průsvitky. Matrice byla použitelná na omezený počet tisků, průsvitka anglického bankovního papíru vždy obsahovala čtyřmístné číslo, označující týden a rok výroby papíru. Číslo se v průběhu času měnilo a muselo korespondovat s vytištěným datem odpovídající datu vydání bankovky. Padělatelé tak museli vyřešit i otázku sériových čísel bankovek.
Pamětník Adolf Burger, který v padělatelské dílně jako vězeň pracoval, vzpomíná: „Dali nám listinu, kde byla čísla, co mají být ve vodotisku, a druhá čísla, která jsou nahoře a musí s tím souhlasit.“ Informace o tom, zda se podařilo odhalit systém číselného kódování nebo zda informace o číselných kódech unikly z anglických zdrojů, se liší. Některé prameny zase hovoří o tom, že se vyráběly padělky jen takových bankovek, které byly skutečně vydány.
V kódování sériových čísel nešlo pouze o to, že přímo ve vodotisku bylo číslo, které bylo párované s hlavním číslem. Pravá platidla ovšem nenesla všechna pořadová čísla, ale jen jejich určitý výsek. U pravých bankovek se také měnilo datum vydání, byla používána různá místa vydání a měnilo se i jméno hlavního pokladníka.
REKLAMA
Originál librových bankovek i německé padělky byly zhotovovány knihtiskem, tedy tiskovou technikou. Padělání vyžadovalo vyrobit štočky pro tisk, tedy tiskové desky. Výroba štočků zabrala více než půl roku, byla to práce pěti profesionálních rytců, kteří se vzájemně upozorňovali na podrobnosti a úskalí. Bylo nutné odhalit a napodobit tajné rytecké značky, jako je například jemný škrt přes hotovou rytinu projevující se bílou stopou. Tisk probíhal v několika etapách, tak aby odpovídaly odstíny barvy i vytištěné série a čísla.
Protože pravé bankovky byly tištěny na ručním papíru s nerovnými a slabě roztřepenými okraji, musely být tyto okraje napodobeny. Kvůli tomu byly padělané bankovky z potištěného archu oddělovány trháním podle pravítka. Takto vyrobené bankovky byly bankovními ex-úředníky tříděny. Třídění spočívalo v prosvícení a kontrole bankovky a jejich rozdělení podle kvality do tří skupin.
Aby byl napodoben vzhled bankovek prošlých oběhem, padělky se mačkaly, házely na zem, hnětly v prstech, překládaly, vyhlazovaly a opětovně vyrovnávaly. Pamětník Adolf Burger v této souvislosti vzpomíná: „Nedokázal je rozeznat nikdo, ani já. Ale věděl jsem něco, co ostatní nevěděli. Britské libry byly tehdy veliké a Angličané nosili vždycky balíček bankovek v kapse sepnutý spínacím špendlíkem, aby peníze nepoztráceli. Takže bankovky byly na krajích propíchané od špendlíků. My jsme ty naše padělky také „opotřebovávali“, aby měly náležitou patinu, a dělali jsme do nich i ty špendlíkové dírky. Propichovali jsme ale i znak Británie, který byl v levém rohu nahoře, a to by Angličan nikdy neudělal. Takhle jsme chtěli vydat zprávu do světa, že jsou tyhle peníze padělané."
Konce a výsledky padělatelské akce
S tím jak se v únoru roku 1945 blížila fronta, padělatelský tým i dílna byli evakuováni. Nejdříve je čekala zastávka Mauthausenu, pak v Redl-Zipfu, v květnu nakonec skončili v rakouském Ebensee. Američané se v květnu 1945 přiblížili tak rychle, že nacisté utekli. Vodotěsné bedny s některými důkazy padělatelské činnosti nacisté naházeli do Toplitzkého jezera, ale vězeňský padělatelský tým již vyvraždit nestihli. Z Toplitzského jezera v Rakousku, které bylo nazýváno "skládkou Třetí říše", později potápěči vytáhli padělky liber, s nimi i štočky, pomocí kterých byly tištěny. Měl zde být údajně uložen tajný archiv, padělky nejlepších kvality a dokumentace padělatelské dílny.
REKLAMA
K zamýšlenému shazování liber nad britským územím nikdy nedošlo a ani všechny vyrobené padělky nemohly britskou měnu zruinovat. Bylo vyrobeno množství, které nemělo smysl shazovat z letadel, podle neoficiálních záznamů jednoho z vězňů celková hodnota vyrobených bankovek překročila 100 milionů liber, jiné zdroje hovoří o 130 miliónech liber.
Rovněž informace o kvalitě padělků se liší. Zatímco některé informace hovoří o nemožnosti rozeznat padělek od originálu, jiné informace hovoří o tom, že jen kolem osmi procent padělků bylo vhodných pro vpašování do oběhu. Pamětník Adolf Burger vzpomínal takto: „Agent skutečně do banky ve Švýcarsku uložil několik takových padělků. To bylo na konci roku 1942. Prokázal se i padělaným dopisem z oddělení pro odhalování padělaných peněz Německé banky. V dopise se říkalo, že se možná jedná o padělky a že místní banka není schopna pravost potvrdit, nebo vyvrátit. Po třech dnech se banka vyjádřila. Pravost padělků potvrdila. Agent si však chtěl být zcela jist. Požádal tedy, aby se banka dotázala v Anglii na kontrolní číslice. Následně Anglie telegraficky potvrdila pravost.“
Bohuslav Hlinka ve své dokumentaristické knize Nenávistní penězokazci (Panorama 1981) naopak své bádání uzavírá takto: "Rozšířená publicistická fráze, že "padělaná bankovka byla k nerozeznání od pravé", patří do říše bajek očkovaných do podvědomí veřejnosti." Je otázkou, zda shazování liber není pouze mýtem, protože pokud by se po náletu nad Velkou Británií dostaly mezi obyvatelstvo padělky bankovek o příliš velkých nominálních hodnotách, bylo by obtížné je udat.
V reakci na masové rozšíření padělků v oběhu po roce 1943 nakonec Anglická banka ukončila vydávání bankovek nominálů od jmenovité hodnoty deseti liber a výše (10, 20, 50, 100, 500 a 1000 liber). Přestože bankovky nominálů nad deset liber přestaly být zákonným platidlem, zůstaly i nadále kdykoli směnitelné za stejnou hodnotu, ale jen u Anglické banky.
O tom, že se padělky nevyhnuly ani Československu, píše i Bohuslav Hlinka: "Tyto falzifikáty se nevyhnuly ani československému území. Ještě během války byly zjištěny na Slovensku. V českých zemích až po měnové reformě z 1. listopadu 1945. První sachsenhausenské falzum – u nás mezi falešnými librovými bankovkami označované jako typ 4 – bylo zadrženo 13. listopadu 1945, přičemž šlo o nominál deset liber. První dvacetilibrovka byla zabavena 26. listopadu. Dne 12. prosince 1945 si šel kdosi vyměnit do banky 902 kusů pětilibrovek v domnění, že jsou pravé. Při tehdejším kursu 1libra = 200 korun představovaly zhruba tři čtvtě miliónu korun."
