Padne Deutsche Bank, nebo by měla být státem zachráněna? Ekonomické argumenty pro a proti politice „Too big to fail“

Too Big to Fail (dále jen TBTF) je termín spojený s regulacemi v bankovním sektoru a veřejnou politikou, který se dá z angličtiny přeložit jako „Příliš velké na bankrot“. Jedná se  de facto o nepsané pravidlo, které říká, že stát či centrální banka by neměly připustit krach velké banky nebo velkého finančního podniku. Stát nebo centrální banka je proto můžou zachránit například tím, že se zaručí za jejich dluhy nebo převezmou či odkoupí jejich podíly, aby mohla být tragédie odvrácena. Řada států se tímto nepsaným pravidlem od 80. let 20. století řídí, a to především v období hospodářských krizí. Samotný pojem TBTF se začal používat především po roce 1984, kdy americký Úřad pro kontrolu oběživa oznámil, že orgány bankovního dohledu nedopustí bankrot žádné z 11 největších amerických bank. V 80. letech a během finanční krize z roku 2008 byla velkým finančním institucím často poskytována státní pomoc. Uplatňování politiky TBTF však mívá různou úspěšnost.

Jaké jsou ale možné náhledy na tuto problematiku? Ekonomií a finančnictvím neposkvrněnému smrtelníkovi se musí samotná podstata této politiky zdát logická a nezbytná. Podívejme se, ale na argumenty docentky Ingeborg Němcové, která tvrdí, že bankéři, kteří nejsou potrestáni za svá špatná rozhodnutí, nemají dostatečnou motivaci, aby se v budoucnu podobné chyby již nedopustili. Špatní bankéři tak zůstávají ve finančním sektoru, navíc na důležitých manažerských postech a pobírají vysoké platy. Podle Němcové navíc tito bankéři svým způsobem vytlačují z trhu dobré bankéře. Dobrý bankéř umí správně zhodnotit riziko, transakce a obchody s příliš vysokým rizikem vůbec nerealizuje. V době ekonomického růstu má však tento dobrý bankéř logicky nižší zisky než špatný bankéř, který uzavírá vysoce rizikové obchody. Obchody s „toxickými deriváty“ ukázaly, že členové vedení Deutsche Bank (dále DB) nepatří mezi dobré bankéře.

Když je finanční instituce na krizi dobře připravena a je schopná ji zvládnout bez pomoci státu či centrální banky, vyplývá z toho, že má banka kvalitní vedení. Naopak banky, ve kterých rozhodují nekompetentní bankéři, se v době krize dostávají do závažných finančních problémů, které si samy zapříčinily svými riskantními obchody, a žádají pak o pomoc stát popřípadě centrální banku. Pokud se ale podaří takové velké ohrožené banky zachránit, je tím potlačena základní samočisticí funkce trhu, která by za jiných okolností vytlačila všechny špatné bankéře z bankovního trhu. Špatný bankéř se tak v podstatě chová racionálně, když v dobách ekonomické expanze riskuje více a vydělává, protože je rovněž možné se domnívat, že v době recese jeho finanční problémy vyřeší stát za peníze daňových poplatníků. Toť tvrdé argumenty zastánců ekonomické doktríny „laissez faire“, která razantně odmítá jakékoli státní zásahy do ekonomiky.

Na druhé straně úpadek důležité banky má na celé hospodářství velmi nežádoucí dopady a může zapříčinit takzvaný dominový efekt. Lidé přijdou o své vklady u banky a investice. Může se tak rozhořet nedůvěra v celý bankovní systém. Nedůvěra v bankovní odvětví jako celek může vést dokonce k runu na banky. Přímo jsou pak samozřejmě zasaženy banky, které mají u krachující banky uloženy finanční prostředky v rámci mezibankovních obchodů. Propojenost bank je dnes velká a nemusíme chodit za hranice našeho státu pro příklady velkých národních bank, které jsou vlastněné zahraniční bankou.

Výše popsanému fenoménu se říká systémové riziko. Problém stability celého systému může vyvolat několik faktorů a riziko nákazy je jedním z nich. Je ovšem důležité si uvědomit, že i zde hraje klíčovou roli tradiční problém politických cyklů. Krátkodobá řešení (bail out) jsou lépe vidět a dělají na voliče lepší dojem. Paradoxem je, že politici se tedy můžou při zavádění různých nařízení zviditelnit, a tak vznik krize často v podstatě vítají. Angela Merkel mezi ně rozhodně nepatří. Ačkoli se snaží být k této otázce spíše zdrženlivá, opakovaně bylo stran spolkové vlády řečeno, že žádnou státní pomoc DB spolková vláda neposkytne a žádný plán se nepřipravuje, lze si jen těžko představit, že by své jméno, a svůj pád, který by nepochybně nastal, chtěla spojit s krachem DB, ba dokonce samotné euroměny.

^REKLAMA

Politika TBTF není normována právem, žádný stát nemá v ústavě či zákonech uvedeno, že je stát povinen sanovat velké banky v dobách krize. Politika TBTF často není ani předem státem vyhlašována, lidově řečeno na užití politiky TBTF dochází, až když se láme chleba. Dovolte mi zajímavý krátký návrat do historie. Píše se rok 1984 a sedmá největší americká banka Continental Illinois National Bank and Trust Company se řítí ke krachu. Fed se obává tragických následků, které tento bankrot může způsobit, a tak uplatní TBTF. Nakonec byla poskytnuta bance finanční pomoc ve výši 4,5 miliardy dolarů s cílem zachránit banku. Dva měsíce se hledal kupec, který by banku převzal, ale nikdo se nepřihlásil. Krach Continental Illinois v roce 1984 byl největším bankovním bankrotem v americké historii až do roku 2008. Tento příklad nám ukazuje, že i když je politika TBTF uplatněna, může se stát, že tržní síly nakonec přeci jen zvítězí.

Desetiletí uplatňování politiky TBTF na finančním trhu v USA nás přivádí až k osudnému roku 2008. Krize, která měla svůj původ ve Spojených státech, se brzy začala šířit po celém světě. USA ve snaze minimalizovat důsledky krize začaly téměř automaticky zachraňovat banky a další finanční instituce. První zachráněnou bankou tak byla Bear Stearns, kterou převzal obr JP Morgan v prodeji řízeném federální vládou. Pomoc se ovšem nedostala všem. Situace ukázala, že i finanční pomoc bankám má své hranice. Riskantním vedením byla banka Lehman Brothers přivedena na pokraj krachu a podle tvrzení, ověřeném mnohými, vytunelována vedením. Vláda pomoc neposkytla, a tak tento obr padl. Následoval dominový efekt a kolaps celého trhu? Odpovědět si dokáže asi každý, přesto si nemyslím, že je pád Lehman Brothers dobrým příkladem. A nejsem jediný. Osoba mnohem povolanější pro záchranu bank dokonce poklekla v Bílém domě. Tehdejší ministr financí Spojených států Hank Pauslon poklekl – doslova a do písmene – před předsedkyní Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiovou. A před zraky dosluhujícího prezidenta Bushe i toho nadcházejícího, Obamy, ji na kolenou
prosil, aby v Kongresu zajistila přijetí sedmisetmiliardového sanačního balíčku.

Co říci na úplný závěr? Důsledky pádu velké banky postihují obrovské množství lidí, ať už jde o klienty, věřitele či samotné zaměstnance. Historie ovšem ukázala hořký problém, a sice že osoby, které jsou pravými viníky zruinování banky, potrestány nejsou. Navíc si často odnáší astronomické částky a vesele dále působí ve vysokých funkcích. V dokonalém světě by možná takové manažery skutečně trh potrestal a již by nedostali dobře placenou pozici, v tom našem světě ovšem vítězí peníze, kontakty a známosti. Proto tvrdím, že je nutné finanční instituce přísně kontrolovat a nedovolit vysokým manažerům, aby si na úkor likvidity banky vydělali stamilióny. V případě špatného hospodaření takové manažery hnát k odpovědnosti a v případě, kdy by se prokázáno špatné hospodaření jako úmyslné, hnát manažery k velmi přísné trestní odpovědnosti. A TBTF? To je v případě gigantických finančních domů nezbytné, bez ohledu na politické hledisko. Například velikost čtyř suverénně největších bank v USA[1] je až děsivá. DB je třetí největší Evropská banka – skoro desetkrát větší než nám dobře známá Erste Bank, která vlastní Českou spořitelnu. U takových finančních domů lze předpokládat, že stát vždy v případě problému bude nucený pomoci.

Jasnovideckou radu, jestli se bát o své investice kvůli pádu DB, v tomto článku nehledejte. Nechám na osobách povolanějších a hlubších analýzách také výrok, zda je bail out DB nezbytný.

^REKLAMA