Příprava na deflaci: Co udělat s penězi, kam investovat?

Na to pak má navázat patřičná investiční strategie, až nastoupí fáze obnovy, rekonstrukce a další růstové vlny. Čtenář by si ale měl uvědomit, že i deflační scénář se může lišit a všechno může být i jinak.

Nejeden investor si klade otázku, co by měl udělat, jak naložit s penězi. Günter Hannich tvrdí, že se doba změnila, a že je vyžadována úplně jiná a flexibilní strategie. Důležité je nedůvěřovat autoritám a institucím, jako jsou politici, experti a média, naopak „je moudré brát v úvahu obvyklý historický průběh a případnou válku, a investovat podle toho“. Před deflací bychom prý měli sázet na peníze a před následnou inflací a znehodnocením měny pak na zlato, nemovitosti a ostatní věcné hodnoty.

Kroky před deflací: Kdo šetří, má za tři!

Deflaci přežije v pohodě ten, kdo má dostatek volného a likvidního kapitálu. Očima autora citované knihy to chce mít tolik kapitálu, abyste z něho při úsporném životním stylu mohli existovat pět až deset let. Profitovat z deflace pak mohou ti, kteří své peníze včas přenesou do bezpečí – jedině pak mohou využít klesající ceny a nakupovat ve výprodejích.

Před započetím deflace to chce vyčkávat a držet likvidní peníze. Kvůli zcela malým úrokům pak prý nemá smysl peníze zbytečně vázat. Pro úplnost dodejme, že Hannich na jiném místě knihy připouští, že v deflační situaci je i malý úrok reálně zvyšován o hodnotu deflačního zhodnocení peněz – i nominálně malý úrok může představovat znatelné reálné zhodnocení.

Pohled autora citované knihy je ovšem poněkud radikální, volá zejména po tom, aby volný kapitál byl uložen na různých místech v likvidní podobě. Další doporučení přípravy na deflaci je opatrnost týkající se zadlužování. Úvěr, který dnes v pohodě zvládáte, se v horších časech může stát neúnosným. Pokud ceny nemovitostí začnou propadat, pak klesá hodnota úvěrové jistiny, což může dlužníka dostat na kolena. Podobně je tomu s výpadky či poklesem jeho příjmů.

Obrázek 1: Příprava na deflaci. Investoři by se měli vyvarovat nákupu předražených investic a vnímat, že dluhy se mohou prodražit. Úsporný životní styl nemusí být na škodu a stávající investice by měly být takové, aby scénář vývoje nevyhodil člověka ze sedla.

Chce-li někdo investovat, měl by být rozvážný. Kdo třeba před deflací vsadí na zlato, se může dočkat toho, že s ním v době deflačního poklesu nebude mít co dělat. Zlato prostě nemusí automaticky patřit k vítězům – při deflaci mají v prvé řadě hodnotu volně disponibilní hotové peníze.

Stačí si uvědomit, že nějaká „2 procenta bankovních úroků jsou oproti tomu při 50 procentech ztráty na kursu akcií hotovým jměním“.

Před deflací se také nevyplatí kupovat nemovitosti, tedy pokud je bude možné při deflaci koupit výhodněji. Namísto zadluženého bydlení ve vlastním je lepší přemýšlet o bydlení v nájmu a třeba i uvažovat o druhém útočišti v zahraničí. Investiční část portfolia by každopádně měla být jen tak velká, aby případné kapitálové ztráty neznamenaly nezvládnutelné problémy. Na škodu také není úsporný životní styl, a co se týká dávání svého bohatství na obdiv, je prý lepší skromné bagatelizování.

Chování v průběhu deflace: Likvidita a disponibilita peněz předchází výnos!

Začít bychom mohli připomenutím, že neexistuje „absolutně bezpečný“ peněžní vklad. Pojištění vkladů je jen slabou náplastí, v dluhové krizi v něm bude velká díra a bude problém poznat, které vklady lze ještě realizovat. Peněžní majetek bychom tedy měli podle Hannichova doporučení rozdělit do více rozdílných bank – lze předpokládat že v krizi likvidity se budou vyplácet jen menší částky.

Hannich německým čtenářům, na které cílí, doporučuje mít hotové peníze mít v malých bankovkách: 10 tis. euro v malých bankovkách, polovinu v eurech a polovinu ve švýcarských francích. Vedle toho upozorňuje, že peníze se náhle nestanou „bezcennými“, hotové peníze jako prostředek směny se při hluboké deflaci stanou nedostupným zbožím.

Při krachu budou pohledávky v účetních penězích složitě vymahatelné a obchod se přesune do peněz v hotovosti. Dlužníkům se ale neuleví, splátky dluhů se budou vymáhat, ať se děje cokoliv. Jedno doporučení má Hannich i pro dlužníky: „Odkrajujte peníze od příjmů a ukládáte je tak, aby je nikdo nemohl najít.“ Zní to rozumně, cosi jako železná rezerva, na kterou exekutor nedosáhne.

Obrázek 2: V očekávání deflace jsou hromaděny likvidní a pohotové peníze, aby mohly být připraveny pro nákup investičních aktiv ve výprodejích. Investor by neměl zapomínat na možnost deflačního přeceňování a kapitálových ztrát, zejména u předražených aktiv.

Při propadu cen investičních aktiv: Přesedlejte na investiční aktiva!

K dosažení skvělého profitu při deflaci „je třeba přehodit výhybku na věcný kapitál, protože hrozí pozdější reforma měny“. Celý investiční triumf popisované strategie má spočívat ve vyčkávání, „až ceny drasticky popadají k zemi“. To znamená, že „chytrý investor kupuje nemovitosti během deflace za směšně nízkou cenu místo, aby je kupoval před krizí za cenu maximalizovanou spekulací“. Je ovšem diskutabilní, zda chytrý investor, který přeskupí portfolio v očekávání deflační smrště, není tak trochu spekulantem, který vsází na jeden z možných scénářů vývoje.

Až se deflace rozjede (tedy pokud se rozjede), kdo bude připraven, bude moci přejít na výhodné nákupy nemovitostí, kovů, podniků a půjček solidních firem a států. Vhodná situace pro vstup do investičních pozic nastane, když budou majitelé těchto aktiv pod tlakem úvěrových závazků nuceni, aby prodávali. S nemovitostmi se to ale podle Hannicha nesmí přehnat, investoři by neměli zapomínat, že majitelé nemovitosti mohou být podrobeni povinné dávce. Chce to mít investiční mix, nezapomenout i na vzácné a průmyslové kovy.

Bludný kruh obnovy a rekonstrukce?

„Každá deflace jednou skončí,“ píše Hannich, s čímž souvisí i to, že „nakonec se stará měna pak znehodnotí a je nahrazena jinou“. Ve fázi rozmachu opět vzrostou investiční příležitosti, pak bude vhodné budovat pozice na trhu, protože nastupují „možnosti dojít k blahobytu“. Nyní bychom mohli nahlédnout na Hannichovo zdůvodění toho, proč by vlastně měl deflační scénář vlastně nastoupit.

Hospodářský systém údajně neodvratně směřuje k deflaci, protože „dluhy včetně úrokové zátěže narůstají mnohem rychleji než tvorba hodnot“. Ve vůdčích zemích již po dvě generace nebyla žádná válka a cenou za to bylo masivní zadlužování a rostoucí dluhy. Přijaté dluhy ovšem vyvolávají tlak a vychází najevo, že bylo vytvořeno mnoho kapitálu a související kapitálové náklady a výnosy tíží, zatímco trhy jsou nasyceny a kupní síla klesá. V důsledku toho pak má růst nezaměstnanost a nastupovat sociální a hospodářská krize. Silný růst a konjunktury tak prý může nastoupit teprve po období rozvratu, tj. zničení, opotřebení nebo odepsání stávajícího kapitálu. Historie naznačuje, že konečným řešením těchto problémů bývá válečné ničení.

Po válce anebo krizi umožňující zničit přebytečné kapacity existuje potenciál obnovy, může se rychle etablovat nová měna a cyklus obnovy a rekonstrukce může začít od začátku. Nová výstavba a obnova zničeného vytváří podnikatelské příležitosti a dává práci lidem. Poptávka je v době obnovy obrovská, jenže jakmile se trhy opět nasytí, vydělávání peněz se stane stále obtížnějším, opět budou vznikat rozpory.

Nemůže být všechno jinak?

Ať už s Hannichovými závěry a doporučeními souhlasíme, či nikoliv, úvahy, které tento autor přináší, nemusí být pro uvažování v souvislostech a tříbení investorského myšlení na škodu. Když v Japonsku před nějakými třiceti lety ceny investičních aktiv, jako jsou nemovitosti a akcie, šplhaly do nebes, nikdo možnost deflační budoucnost nepředpovídal. Když přišla inflace, nejprve se hovořilo o ztracené dekádě, ale období deflační mizérie se jaksi nečekaně protáhlo.

K udržitelnému růstu nepomohly ani nebývalé experimenty měnové a fiskální politiky. Socialistické učebnice bývalého Československa o diskutovaných problémech hovořily jako o rozporech kapitalismu a krizích nadvýroby. Jejich zaručeným socialistickým řešením mělo být „narůstání třídního, revolučního uvědomění proletariátu, stmelující dělnickou třídu v jejím boji za socialistickou přestavbu společnosti“.

Socialistickou cestou, tedy tou s čínskými znaky, kráčí i Čína. Tato nejlidnatější země rostoucí měrou ovlivňuje světovou ekonomiku a na cestě ke světlým zítřkům používá ekonomické plánování i makroekonomickou politiku. Nemůže být takový přístup, kdy elity přemýšlí a rozhodují jak dále jako země globální cestou směřovat, hledají způsoby jak předejít možným krizím, novou cestou k hospodářské prosperitě? Možná bude všechno jinak, v různých dobách pomáhala různá politika, ať už se nazývala keynesiánstvím, monetarismem, cílováním inflace nebo kvantitativním uvolňováním.

Státy mají v rukou nástroje, jak měnit svět – to koneckonců ukazují i dnes uplatňované záporné úrokové sazby. Půjde svět deflační cestou? Že by pomohly záporné úrokové sazby a jiné novodobé experimenty? Uvidíme za deset, dvacet, možná i vícero let. Vsadit vše na deflační cestu by mohlo být pošetilé, je to jen jeden z mnoha scénářů budoucího vývoje.

Tabulka 1: Kdo spekuluje na deflační vývoj a cyklus obnovy a rekonstrukce, by mohl následovat Hannichovu flexibilní strategii.

Literatura: Hannich, G. Deflace utajené nebezpečí. Tak se zajistěte a využijte šancí. Nakladatelství EarthSve, Praha 2008. ISBN 978–80–86916–04–0