Proč neinvestovat do akcií

Co můžu akciovými investicemi získat?

Zkusme dva úhly pohledu. Jedna skupina akciových investorů fandí tzv. teorii efektivních trhů. Tato teorie předpokládá, že je lepší investovat do akcií formou indexů. Argumentuje tím, že trhy se chovají efektivně, tzn. že neexistuje prostor pro nějakou výhodu plynoucí z fundamentální (hodnotové oceňování) nebo technické analýzy (matematická analýza historického pohybu kurzu akcie a objemu obchodování), protože kurz akcie v sobě tyto predikce a oceňování obsahuje. Nemá tedy smysl investovat čas do analýzy a velkého množství transakcí a má smysl dle hesla buy & hold držet indexové pozice.

Zastánci teorie efektivních trhů považují akciové investice za takový investiční automat, který je velmi spolehlivý na dlouhém horizontu. Pak se můžeme podívat na to, jaký je průměrný výnos akciových indexů. Pohybuje se dle země v dlouhodobém průměru v drtivé většině případů mezi 4 – 8 % p.a. geometrického průměru. Dejme tomu, že takové portfolio koupíte s management fee ETF 0,5% p.a. Jste na 3,5 % – 7,5 %. Do toho přimixujeme nějaké transakční poplatky za nákup a prodej (předpokládám, že to nakupujete pravidelně). Něco málo ubude. Odečtu inflaci a co zbyde? 1,5 až 3 % reálného výnosu? Skvělé.

Jaký je můj diskont za to za odloženou spotřebu? Nevím, jaký je váš, ale můj je rozhodně větší. Kvůli 1,5 % p.a. reálného výnosu bych se úspor třeba na 30 let dobrovolně nevzdal. Navíc jsou tu geopolitická rizika. Vždyť před 100 lety jsme byli Rakousko-Uhersko. Od té doby jsme absolvovali dvě světové války, dvě okupace, dva totalitní režimy, jednu monarchii a dvě demokratické republiky, náš stát změnil celkem 6krát svou geografickou podobu a vystřídali jsme asi 6 měn. Vše za méně než 100 let.

A co riskuji?

Na dvacetiletém horizontu také nemusím vydělat reálně vůbec nic. Nominálně mohu zaplakat klidně i na desetiletém horizontu. A na jednoletém horizontu mohu i s velmi diverzifikovaným portfoliem ztratit i 40 %.

Nevím, jak vy, ale já bych zastánce teorie efektivních trhů, kteří by mi nabídli takový deal, poslal do patřičných mezí. A kdyby mi nabídli super deal s 5% vstupním poplatkem a 2,5% TERem, tak už bych na ně asi vzal i hůl a rozzuřeného kavkazského ovčáka.

Pak je tu ještě parta akciových mágů, kteří zastávájí tzv. stockpicking. Také jsem byl jeden z těchto namyšlených troubů, kteří se bláhově domnívali, že je to disciplína snadná a jediná správná. Nemohl jsem se více mýlit.

^REKLAMA

Stockpicking vyžaduje obrovské množství času, které je potřeba investovat do každé analýzy. Děláte-li tu strategii poctivě, tak nemůžete investovat do všeho, co zanalyzujete, protože máte nějaké požadavky na investice, které musí splňovat, abyste je uskutečnili. Řekněme, že požadujete IRR (vnitřní výnosové procento) 10 %.

Ať už skládáte investice jako dividendové nebo založené na pozdějším úspěšném exitu, tak se ani v jednom případě nevyhnete tématu budoucích hospodářských ukazatelů společnosti (ať už se jedná o zisk, růst zisku, dividendy, volný cash, tržby, čisté jmění apod.), a také úvaze na téma sentimentu trhu, podle kterého naplánujete případný exit.

Sentiment vám ovlivní, jakými násobky budete hospodářské ukazatele násobit, abyste získali vnitřní hodnotu akcie. Zatímco hospodářské výsledky firmy mohou být při opravdu detailní analýze někdy se štěstím predikovatelné (platí, že čím větší kolos a složitější byznys, tím to jde pochopitelně daleko hůř), tak u sentimentu se pouštíme na tenký led úvah, co udělá americká, německá nebo čínská ekonomika a podobné „nesmysly“ (každý, kdo veřejně předstírá, že to tuší, by měl dostat preventivně nařezáno, že vykládá nesmysly). Sentimenty se vždycky tipují.

Reálné transakce s firmami se samozřejmě dělají. Ovšem tam máme zkušenost spíše s private equity. Například víme, že Andrej Babiš kupuje své průmyslové podniky za plus mínus 6krát EBITDA.  Jenomže kolik z nás vlastní a provozuje firmu s obratem nad 100 milionů EUR, o kterou by měl zájem Andrej Babiš, že? Takže to asi nebude úplně nejlepší vycházet z takové úvahy.

Koeficienty sentimentu jsou samostatný vědní obor. Mezi světovými experty je proslulý profesor Aswath Damodaran, který je autorem asi nejslavnější knihy na toto téma Investment Valuation. Ve své době byl superhitem titul Benjamina Grahama Inteligentní investor, který toto téma rovněž řešil. Zajímavé je, že nejslavnější žák Grahama a jeden z nejúspěšnějších podnikatelů a investorů 20. století Warren Buffett má celkem svérázný názor (a pro někoho možná i překvapivý názor) na investování do akcií. Tvrdí, že běžní lidé by do akcií vůbec investovat neměli, protože tomu nerozumí, a především proto, že nejsou schopní své investice uřídit a efektivně prosazovat svá práva.

^REKLAMA

Buffettova investiční politika je založená na úplně jiných principech, než na tom, jak investují drobní akcioví investoři nebo podílové fondy. On investuje pouze do firem, kde má významný vlastnický podíl či vliv na řízení nebo ještě lépe přímo kontrolu nad takovým podnikem. Ne, že by se do řízení těchto firem nějak aktivně angažoval, ovšem když se mu něco nelíbí, tak chce mít možnost přepřáhnout management nebo prosadit nějakou klíčovou věc. Takhle například prosadil, že pojišťovny, které patřili jeho skupině Berkshire Hathaway, se minimálně angažovaly v transakcích s finančními deriváty.

Buffett říká, že akciové obchody nejsou pro amatéry. Tvrdí, že člověk by měl investovat pouze do toho, co chápe, jak funguje. Tvrdí, že by měl člověk investovat do toho, co může řídit i úplný blbec, protože je jen otázkou času, kdy se to stane. A také tvrdí, že dobré akciové investice se neprodávají. Přesto Buffetta využívají ve svých prezentacích akciové podílové fondy po celém světě.

Krátkodobě se může zadařit komukoliv. I já jsem měl světlé chvilky a vydělal na akciích na krátkém časovém horizontu. Uvědomil jsem si své štěstí, protože to byly investice do firem, o kterých jsem toho věděl strašně málo. Mohlo to dopadnout přesně obráceně.

Na stockpickingu je zrádné, že distribuční křivka jeho výnosů nemá tvar Gaussovy křivky. Česky: Stane se vám, že se vám dlouhodobě relativně může dařit, a pak během krátké chvíle proděláte kalhoty, když uděláte chybu. A vy tu chybu dřív nebo později prostě udělat musíte. Vaše modely oceňování jsou příliš nedokonalé, i kdybyste byli třeba samotný Damodaran nebo Graham. Proč? Musíte do nich dát kvalitní data.

Trh s auditovanými účetními uzávěrkami ovládá několik málo firem dohromady označovaných jako Velká čtyřka. Každá z nich má nějaké máslo na hlavě, kdy něco hrubě zanedbala nebo jí byl dokonce prokázán nekalý úmysl. Můžeme těmto auditovaným uzávěrkám věřit? Většinou ano, ale bezmezně?

^REKLAMA

Vezměme si slavný případ Enron. Keneth Lay, který byl generální ředitel této firmy, byl velký kámoš s bývalým prezidentem USA Georgem Walterem Bushem. Pro veřejnost se jednalo o důvěryhodnou osobu. Auditorem této firmy byla jedna z největších auditorských firem na světě Arthur Andersen, která byla součástí tzv. Velké pětky. Enron byla úspěšná burzovně obchodovatelná firma, jejíž akcie držela spousta ctihodných fondů a známých finančníků.

Osud tomu chtěl, že firma Arthur Andersen legislativně prosadila, že bylo možné poskytovat zároveň poradenskou činnost a auditorskou činnost jednomu klientovi. A čistě náhodou Enron Arthur Andersen obsluhoval u obou služeb. Akorát, že za auditorskou činnost, kde kontroloval mj. výsledky své poradenské činnosti, dostal asi 10krát menší peníze než za poradenství.

Jaké pak bylo překvapení celého světa, když se zjistilo, že Enron nebyl žádný energetický gigant, ale že se jednalo pouze o papírovou firmu, která nedělala nic jiného, než že kšeftovala s energetickými deriváty. Přes sestry a dcery v offshorových oblastech uměle nejen navyšovala zisk, ale i obrat a další ukazatele.

Zaměstnankyním Enronu pak nezbylo nic jiného, než svlíknout donaha, aby za to dostaly nějaký dolar. Naproti tomu investoři držící akcie se svlíkli donaha zadarmo, protože jejich akcie byly přes noc bezcenné. A to se stalo na tom značně regulovaném trhu, kde se všechno tak urputně kontroluje. Z Velké pětky se stala Velká čtyřka a bylo vymalováno.

V souvislosti s Enronem se v USA zavedl zákon SOX (Sarbanes-Oxley Act), který měl zavést trestní odpovědnost vedoucích pracovníků firem za správnost zveřejňovaných finančních informací. A jak na to zareagoval trh? Přesunul se prostě z New Yorku do Londýna, kde byli tito investiční šejdíři přivítání otevřenou náručí v nově vybudovaném Canary Wharf.

Na závěr ještě budu reagovat na iluzi, že veřejně obchodovatelné akcie jsou segmentem investování s vysokou mírou regulace. Dovolím si velmi zásadně nesouhlasit a říci, že je to naopak ten nejméně regulovaný trh, jaký znám. Ano, je sice pravda, že úřady a nejrůznější další instituce nařizují těmto firmám dělat mnohé věci, které ostatní firmy dělat nemusejí. Ovšem u ostatních firem je zase zvykem, že mají vlastníka, který vykonává svá vlastnická práva. Který nepotřebuje mít 10k report, výroční zprávu a 4× do roka zprávu o kvartálním hospodaření na 20 stran.

V normální firmě přijde vlastník osobně na firmu a podívá se, co se tam děje. Vyžádá si tisíckrát větší množství informací, než které musejí zveřejňovat veřejně obchodovatelné firmy povinně na internetu, a dostane je hned. V případě potřeby neschopné manažery vyhodí nebo aspoň propleskne. Vlastník obyčejné firmy pozná daleko snáze, že je okrádán svými zaměstnanci. To je opravdová regulace. Ne nějaká byrokracie, která má vzbudit dojem důvěryhodnosti.

Investice do veřejně obchodovatelných akcií je pro hlupáky nebo dolarové miliardáře. Jestli mezi ně nepatříte, tak radím držet se dál. A každý, kdo vám bude tvrdit opak, tomu bych vám radil se vyhnout. Je to totiž buď člověk neznalý financí a finanční historie, nebo to s vámi nehraje úplně fér.