Rozšiřujete své stádo krav poskytující mléko?

Od bodu maximálního bohatství kolem šedesátky zbývá člověk do konce života ještě dlouhé období, které je nutné ekonomicky překlenout. Jinak se na tuto otázku bude dívat člověk, který věří ve státem garantovaný důchod, a jinak ten, kdo se splnění slibu plynoucího ze sociálního pojištění nedočká.

Nežijeme od "výplaty k výplatě", ale od dětství do smrti

Hospodařící jednotlivec nebo rodina na jedné straně získává jistou sumu peněz, a tyto na straně druhé více či méně uváženým způsobem vynakládá. Vydělané peníze musí být rozděleny na spotřebu, uspokojování potřeb svých a potřeb své rodiny a úspory, tedy odkládání stranou, vytváření rezerv a investování.

Existují mnohé pohledy a rady předepisující, jakým způsobem hospodaření co nejlépe zvládnout. Jeden pohled je o zvládnutí osobního rozpočtu, jiný pohled je hospodaření v dlouhém období. Představu o hospodaření v dlouhém období a souvisejících otázkách dává teorie životního cyklu. Je to pojetí, které se na hospodaření rodiny a jednotlivců dívá z pohledu celoživotního. Tato představa říká, že nestačí žít "od výplaty k výplatě", od měsíce k měsíci nebo v rámci pěti let, ale že je nutné hospodařit v rámci celého "životního cyklu".

Životní cyklus aneb cesta od dětství ke smrti

O životním cyklu zpívá v jedné písničce Jitka Zelenková: "Když se narodíme, většinou jen spíme, chvátá to chvátá a je s námi spousta práce, jenže pojďme dál život náš se tím začíná." Je to tak, s postupem času a života člověka čeká spousta práce, mládí je vystřídáno středním věkem a výdělečným obdobím, a než se nadějeme, nastupuje období penze.

Z přirovnání k zemědělci by se zdálo, že úspory se dobrý hospodář vytváří úspory zejména při dobré úrodě, a tyto rezervy pak v časech špatných čerpá. Jenže takového hospodaření zapomíná na dlouhodobé investice, které vytvoří rezervy použitelné v dlouhodobém horizontu. Hypotéza životního cyklu se na hospodaření dívá poněkud odlišně. Podle ní se dobrý hospodář snaží nahromadit dlouhodobá aktiva a majetek v průběhu mládí a středního věku, a vytvořit tak rezervu na důchodový věk a stáří.

Pohled teorie životního cyklu říká, že racionální spotřebitel má tendenci rozdělit své zdroje na svou celoživotní spotřebu. Zdroje, které má jednotlivec k dispozici, tvoří jeho příjmy a případné dědictví. Teorie předpokládá, že se snažíme odhadovat své budoucí příjmy, a tomuto odhadu přizpůsobovat spotřebu svou i spotřebu své rodiny, a odvozeně vytvářet krátkodobé a dlouhodobé rezervy. Můžeme-li v průběhu života očekávat jistý pracovní či jiný příjem a získané dědictví, pak potřebujeme s těmito prostředky vyjít po celý svůj život. Kdo to neodhadne, může skončit třeba i na ulici. Uvážliví mohou ve stáří čerpat ze svých úspor, majetku a investic nahromaděných v průběhu výdělečného období, je to jejich jistota v nejistém světě.

V duchu představy životního cyklu klesá dnes pod vlivem stárnoucí populace spořivost japonských domácností. Japonští občané si během svého výdělečného období vytvořili rezervy, ze kterých ve svém důchodovém věku čerpají, a jejich úspory jsou tak záporné. Podobně stárnoucí populace ve vyspělých zemích bude žádat po svých státech slíbené státní důchody, a v této době se ukáže, nakolik moudře předchozí politici vybrané daně investovali.

Hospodaření v průběhu životního cyklu

Lidé, kteří nemyslí jen krátkodobě nebo střednědobě, uvažují o všech typických událostech, které v životě člověka a rodinného cyklu nastávají. V této souvislosti si pak vytvářejí rezervy na deštivé časy, odkládají dětem na studia, šetří na bydlení ve vlastním, nebo si vytvářejí rezervy na život v důchodovém věku. Jak v průběhu života a životního cyklu tyto události nastávají, a produktivní etapa života umožňuje získávat větší příjmy, mění se i míra úspor.

Věk a životní cyklus souvisí úzce s tím, zda úspory jsou kladné (člověk má našetřeno), nebo záporné (člověk splácí dluhy). Příjmy i potřeby v průběhu životního cyklu kolísají a lidé se tomuto musí přizpůsobovat. Mladí se typicky zadlužují, protože potřebují řešit dlouhodobé potřeby související se založením rodinného hnízda. Jejich spotřeba typicky bývá větší než suma aktuálních příjmů. Když jsme mladí, chceme získat zdroj příjmů a založit rodinné hnízdo. Když považujeme vlastní nemovitost jako součást budovaného portfolia majetku, rozhodujeme se pro hypotéku, a na dluh si pořizujeme vlastní domek nebo byt. Zda jsme koupili správnou nemovitost ve správnou dobu, ukáže čas.

Úspory a výpůjčky umožňují člověku udržovat spotřebu na určité stálé celoživotní úrovni. Nečekáme na to, až postupem času našetříme, chceme bydlet dnes, a tak se zadlužíme a máme záporné úspory. Ve středním věku pak obvykle existuje tendence budovat rezervy tím, že je usilováno, aby dosahované příjmy byly vyšší než výdaje na spotřebu. Jsme-li rozvážliví, víme, že nestačí pouze šetřit, ale že je nutné vytvářet dlouhodobé rezervy, nejlépe v podobě diverzifikovaného portfolia. Je to obdobou budování stáda krav, které dokáží poskytovat mléko. Rozumně hospodařící člověk tak v průběhu aktivního života odkládá část okamžité spotřeby a vytváří úspory a díky nim rozšiřuje své investiční portfolio – stádo krav schopné poskytovat mléko v podobě výnosů.

Jak plyne čas a život, jsou obvykle postupně vytvářeny rezervy a úspory, které budou nápomocné pro překlenutí těžkých období, popřípadě stáří. V zemích, kde neexistují státní penze, si lidé musí uvědomovat fakt, že po časech produktivního období života přichází období neproduktivní a období bez výdělku. Ke slovu přijdou vytvořené rezervy.

Akumulace bohatství a jeho deakumulace

Podle různých studií a rozborů je objem čistého bohatství, naakumulovaný do libovolného věku závislý na různých faktorech. Úspory mají tendenci klesat s počtem dětí v rodině, a naopak růst s počtem dětí, které už jsou mimo rodinu. Existuje tu vazba mezi úrovní dosaženého vzdělání, věkem a společenským statusem.

Od bodu maximálního bohatství v 60 až 65 letech zbývá do konce života pravděpodobně ještě dlouhé období, které je nutné ekonomicky překlenout a profinancovat. Aktiva, která jsou držena ve vrcholném bodu životního cyklu, pak typicky představují několikanásobek průměrného důchodu. Bohatství tedy dosahuje vrcholku někde ve věku okolo šedesátého roku života, a následně má tendenci klesat. Ekonomičtí teoretikové to popisují tak, že mluví o „hrbatých“ úsporách nebo o „hrbatém“ bohatství.

Důchodce po odchodu do penze konzumuje své rezervy, jeho spotřeba je větší než jeho příjmy. Bez existence celoživotní renty nebo státního důchodu je pro období penze typické, že je postupně spotřebováno, co bylo za dlouhá léta nahospodařeno. Pokud související odhad bude nejlepší, a bude sledováno přání nezanechat nic dědicům, člověk bude postupně "hrb" úspor spotřebovávat tak, že se aktiva v době úmrtí vyčerpají.

Senior, který nemá státní penzi nebo doživotní rentu, žije v trvalé nejistotě týkající se financování uspokojení potřeb po zbývající část života. Po odchodu do penze také mnohdy klesá úroveň spotřeby, ať už je to změnou preferencí nebo nedostatečným objemem rezerv, který by mohl zajistit pokračování dřívější úrovně spotřeby. Většina v průběhu života nashromážděného bohatství není obvykle následně odkazována, ale je spotřebována.

Podle těchto představ pak po odchodu do penze aktiva teoreticky konstantní měrou klesají a dosahují nulové úrovně v okamžiku úmrtí. Skutečná délka života je s ohledem nejistého data úmrtí nejistá, a bývá tak vysvětlením pomalé deakumulace bohatství lidí v penzi a typicky kladný zůstatek v okamžiku úmrtí. Takové vnímání života seniora je v zemích, kde neexistují pilíře státního důchodového zabezpečení, které po odchodu do důchodu slibují zajištění pro život dostatečných příjmů. Existence sociálního zabezpečení snižuje potřebu soukromé akumulace pro financování penzijního období a nutně mění způsoby hospodaření a související uvažování. Je to logické, člověk, který celý život platil sociální pojištění (přesněji řečeno sociální daň), žádá čerpání výhod sociálního systému v podobě státní penze.

Hypotéza životního cyklu a představa stálého příjmu

Hypotéza životního cyklu vyjadřuje myšlenku, že se v průběhu života člověka spotřeba mění méně než jeho důchod. Americký ekonom Milton Friedman (1912 – 2006) v této souvislosti v padesátých letech minulého století vyslovil domněnku permanentního důchodu (příjmu). Lidé podle této hypotézy mění své chování pouze na takové změny příjmů, které považují za permanentní a stálé. Právě předpokládaný stálý roční příjem předurčuje míru spotřeby, kterou si může člověk dovolit.

Lidé podle této představy usilují o vyrovnanou úroveň spotřeby, odpovídající předpokládanému průměrnému ročnímu příjmu. Pokud tedy náhle vyděláme více peněz a tušíme, že tento zdroje příjmů není trvalý, je pravděpodobné, že tyto peníze bezhlavě neutratíme a raději je odložíme stranou, třeba na pokrytí nečekaných výdajů. Přebytky uspoříme, a klesne-li nám krátkodobě příjem, třeba si i půjčíme a máme záporné úspory. Díky tomuto lze dosahovat spotřeby, která je v průběhu života vyrovnaná.

Spotřební výdaje jednotlivců a domácností pak závisejí na růstu permanentního důchodu, tj. stabilního ročního průměrného důchodu, odvozeného z očekávaného celoživotního důchodu. Při rozhodování domácností o spotřebě pak nejsou dominantní krátkodobé vlivy, ale vlivy dlouhodobé. Úspory a rezervy, které jsou vytvářeny s účelovým využitím na vzdělání, úspory pro rodinu, pořízení vlastního bydlení a samozřejmě na důchod.

Lidé nejsou stroje

Hypotéza životního cyklu předpokládá racionální a promyšlené chování spotřebitele. Moudrý člověk myslí na zadní kolečka, a vytváří si rezervy pro nejistou budoucnost. V průběhu života lidé rádi akumulují bohatství a vytvářejí své portfolio jako obdobu stáda krav poskytujících mléko, mimo jiné pro to, aby si vytvořili rezervní polštář pro klidné stáří. Rozsah úspor vytvořených v krátkém období má kolísat podle toho, jak se bude běžný důchod odchylovat od průměrných životních zdrojů.

Existuje ale také pohled jiný. Lidé nejsou stroje, snadno podlehnou kouzlu života na dluh, a pak snadno v případě příchodu podzimu a sychravého počasí podlehnou finančním problémům. Také představa státem garantovaného důchodu a záchranné sítě sociálního systému vytváří podmínky pro lehkovážné, nikoliv racionální a promyšlené chování. Finanční inteligence a dostatek finančního vzdělání by možná šla shrnout do jakéhosi desatera hospodaření podle životního cyklu.