Sazby nepomohou, pomohly by nižší daně
Českou ekonomiku dusí nízká domácí poptávka. Rozpočet je v ještě větších problémech, než jaké měly být podle plánu. I když daň z přidané hodnoty vzrostla, vybírá se z ní méně peněz než loni (v souladu s Lafferovou křivkou). Lidé nenakupují a firmy neinvestují. Peníze jsou sice levné a teď by teoreticky mohly zlevnit ještě více, ale mnozí občané nemají na splácení aktuálních dluhů, natož aby si pořizovaly další. Podniky po období úvěrové krize nemají zájem o bankovní peníze, raději doplňují vlastní kapitál a omezují investice.
Správné je se zeptat, proč podniky neinvestují a lidé nekonzumují, neutrácejí. Nemají totiž důvěru, nevěří v pozitivní vývoj. Vláda jim vnucuje penzijní reformu, kterou nechápou, nevzali ji za svou. Omezuje se péče v nemocnicích, dělají se rozsáhlé změny v sociálním systému, ale zároveň se ruší opatření, do kterých byly investovány miliardy korun a to z rozhodnutí stejných politických stran, jaké jsou u moci i nyní. Je to jako s prodlouženou víkendovou dobou provozu hromadné dopravy v Praze. Před volbami byla slíbena, zavedena a nedlouho po zavedení také zase zrušena. Volič zakroutí hlavou a myslí si svoje. Čehož výsledkem je, že bude považovat MHD za cosi, co také jednoho dne nemusí jezdit, takže je možná lepší jet rovnou autem. Nebo uzavření stanice Národní třída. Původně město chtělo stanici zavřít na 16 měsíců, pak na nátlak občanů povolilo necelý rok – a vida, nyní jsou to roky hned dva. Nehledě na to, že předvolební slib hlavních stran byl: Nezvýšíme daně. Děje se úplný opak.
Ani podniky a ani občané nevěří tomuto státu, nevěří vedení měst, nevěří ani vedení krajů. Proto lidé neutrácejí. Nevidí konzistentní vizi, která by byla naplňována soustavnou a nepřerušovanou prací. Politická scéna nenabízí silné osobnosti, jasně definované a pevné v postojích. Krize let 2008 až 2010 byla skutečnou ekonomickou krizí, jenom neobyčejně specifickou a hlubokou. Naše současná situace je opravdovou krizí důvěry v budoucnost.
Faktem je, že životní úroveň mnoha lidí, především těch odkázaných z toho nebo onoho důvodu na dávky nebo nízké mzdy, v desítkách či stovkách tisíc případů výrazně poklesla. Ale ve skutečnosti by obyvatelstvo jako celek utrácet mohlo a má co utrácet. Jenže šetření a odklad spotřeby se stal občanským postojem. Lidé z příhraničí jezdí na nákupy do okolních levnějších zemí, řidiči kamionů tankují všude, jenom ne u českých pump… Lidé i firmy hlasují peněženkami.
Proto je snížení repo sazby ze strany Bankovní rady ČNB krok bezmoci. Cena peněz není to, co by limitovalo zájem o úvěry. Jestli o nějaký dílek ještě poklesne, tak to určitě nepovede k úvěrovému boomu. Snížení sazby bude mít jediný ekonomický dopad – slabou korunu a zvýšení konkurenční schopnosti exportérů. V tomto smyslu dělá ČNB všechno, co dělat může. Jenže může velmi málo.
REKLAMA
Ale hlavní kroky musí udělat vláda. Je třeba posílit spotřebu citelným snížení daně z přidané hodnoty, to částečně kompenzovat zvýšením některých spotřebních daní. Je nutné udělat razantní kroky proti sílícím podvodům s fingovanými exporty – i s tím, že by tento druh trestné činnosti (ale nejen ten) byl v zákoně podstatně ostřeji sankcionalizován a to ani ne tak delším trestem odnětí svobody, jako spíše daleko citelnějšími tresty majetkovými. Jenom namátkou co je třeba dál: Zaměřit se na snížení nákladů státu na vlastní provoz, ořezat funkce státu a jeho rozhodovací pravomoci, snížit počet vládních úřadů a institucí na nutné minimum, zreformovat rozbujelý systém krajů a jejich nesmyslných výdajů, liberalizovat dopravu a uvolnit regulace v této oblasti, dokončit konečně privatizaci a tak dále…
I kdybychom měli sazbu nulovou, tak národní banka nemůže nahradit skutečnou a viditelnou ekonomickou politiku státu a nemůže vytvořit důvěru obyvatel a podniků v to, že stát funguje, směřuje vpřed a má představu, kam se chce dostat. Bez obnovení takové důvěry nemůže dojít k opravdovému oživení poptávky.
