Skutečnost, že do případu se opřel prokurátor z „Velkého jablka“ asi banky velmi nepotěšil. Má totiž v ruce poměrně silnou zbraň ve formě zákona známého pod názvem Martin Act, který stojí nad všemi regulátory v USA a dává mu možnost obvinit z finančních podvodů prakticky kohokoli, kdo má něco do činění s New Yorkem.
I když se to možná zdá divné, že vyšetřovatel vyšetřuje také banky, které možná se skandálem nemají nic společného, je tento postup nanejvýš vhodný. Něco jako presumpce neviny je v tomto případě pro některé bankéře zbytečný luxus. Mohou si za to sami. Pouze omezenec může v době, kdy mnoha lidem vadí bankéři už jen z principu a stávají se z nich větší vyvrhelové než právníci, budou riskovat další zhoršení image nenažraných podvodníků neštítících se jakéhokoli podvodu s vidinou tučného zisku. Házet všechny do jednoho pytle je sice krátkozraké, ale je potřeby si přiznat, že velké světové banky mají na hlavě hodně silnou vrstvu másla a tak jim neostává nic jiného, než se podřídit.
Jak nakonec vyšetřování dopadne, a jestli banky budou platit mastné, a v extrémním případě rekordní pokuty, to je hudbou budoucnosti. V každém případě nejsou americké soudy jedinými, které banky vyšetřují a škody se šplhají do astronomických výšin. Nejodvážnější odhady mluví o tom, že se sazbami se manipuluje již od začátku devadesátých let minulého století, takže celkové škody se pravděpodobně ani nepodaří vyčíslit.
Na přetřes se tak dostává otázka, jak změnit systém určování této důležité sazby, která ovlivňuje trhy po celém světě. Důležitější a daleko obsáhlejší problém je pak budoucnost finančních trhů a jejich další regulace a kontrola, o níž například psal kolega Jan Dvořák na webu proinvestory.cz.
Je vůbec nutná regulace?
Jsou dvě řešení, jak problematiku regulovat, neregulovat vyřešit. Nemusí být regulace žádná. Kam uvolňování regulace vede, je každému jasné, když se podívá na historii finančních krizí po celém světě. Obhájci omezené nebo v lepším případě žádné regulace mají dva logické argumenty. Jedním je skutečnost, že regulace vede pouze k tomu, že banky (a nejenom ony) hledají způsoby, jak regulace obcházet a jsou v tom většinou úspěšné. Vzniká neoficiální, šedý trh, který regulátoři nemohou, nebo nejsou schopni kontrolovat, a jenž dokáže nadělat více škody, než přinese regulace užitku. Dalším argumentem je skutečnost, že regulace přináší falešný pocit bezpečí, který může mít rovněž neblahý dopad, protože nenutí účastníky trhu k opatrnosti. Tato opatrnost by pak spočívala pro banky (a vlastně i klienty) v tom, že v případě špatného fungování instituce a jejího krachu (nejlépe řízeného) přijdou všichni kompetentní, včetně vedení a akcionářů o posty, peníze a vliv. Bez výjimky.
REKLAMA
Nefunkční regulace
Dnes je bohužel tento případ pouhou utopií, zejména co se týče velkých bank. Status „too big to fail“ je na jedné straně chrání a na druhé straně nedovoluje regulátorům nechat je dělat si co chtějí. Je to kompromis mezi neregulovaným, absolutně svobodným trhem, a fungující regulací. Je to nefunkční regulace. Případ kolem manipulace se sazbou LIBOR je toho důkazem a osobně si myslím, že snahy regulátorů o změnu výpočtu sazby jsou směšné a zbytečné. Banky si vždy najdou způsob, jak slabé a nekompetentní regulační orgány přelstít a prakticky si dělat, co se jim zachce.
Když regulace, tak pořádná
A tak přichází na řadu druhý extrém, maximální regulace. Ta by spočívala v maximální kontrole finančních trhů. Na základě příkladů z minulosti je nutné poznamenat, že základem úspěchu by byla maximální možná variabilita systému, který by byl schopen reagovat na jakékoli změny na trzích a zohlednit je v předpisech. Také by bylo asi potřeba přistoupit k tomu, co dnes politici, resp. odpovědné osoby nechtějí, nebo se tváří že nemohou, udělat. Oslabit postavení velkých bank, které ovlivňují a deformují celosvětové finanční trhy. I to se dnes zdá jako utopie a určitě zde bude existovat množství technických, zákonných a jiných omezení, ale chce to jen tvrdou ruku. Například rozdělení velkých bank, které dnes mají neomezené postavení, na menší instituce. Dnes nemyslitelná záležitost, která se ale již v minulosti několikrát stala, protože to bylo v zájmu bezpečí trhů (nebo spokojenosti konkurence).
Toto řešení má ale také několik problémů, a to jsou náklady a kontrola. A jsme opět u případu manipulace s LIBORem. Základním problémem samotné regulace je neschopná a nekompetentní, anebo uplatitelná kontrola. Nevím, který z těchto případů je horší, ale škody jsou v obou případech velké. V případě LIBORu a manipulace s ním je otázkou, proč regulatorní orgány na čele s americkým FEDem nezasáhly při zjištění manipulací mnohem dříve. Indicie ukazují, že regulátoři o manipulacích věděli již dávno, dokonce od samotných bank, ale neudělali nic. Neschopnost a nekompetentnost? Nebo úmyslné přivírání očí? O druhém případu (že to bylo dokonce v zájmu trhů) si zaspekuloval také Jan Dvořák ve zmiňovaném článku a možná vůbec není daleko od pravdy. Ještě bláznivější úvahou pak může být to, že centrální banky nereagovaly, protože chtěly, aby se do spekulací zapojilo co nejvíce velkých bank a po odhalení „zločinu století“ by oslabení jejích vlivu ze strany centrálních bank nabylo větší legitimitu. Divoká spekulace, ale pokud by to vyšlo, otevřelo by to dveře asi nejschůdnějšímu řešení problému regulace vs. velké banky. Zničit jejich výsostné postavení a pak regulaci jednoduše zrušit. Finanční systém bude pozůstávat z malých bank bez neomezeného vlivu, s respektem před možnými konsekvencemi v případě neuváženého riskování v honbě za ziskem. Jak naivní a jak jednoduché. Ale někdy jsou ty nejjednodušší řešení těmi nejlepšími.
