Když inflační doby střídají doby deflační
Na počátku pochopení toho, za jakých podmínek dochází k inflaci a za jakých k deflaci: Inflace pravděpodobně nastane, když úředníci centrální banky umožní bankám komerčním poskytnout příliš mnoho úvěrů. Čím více firem a lidí dostane a skutečně využije úvěr, tím více peněz mohou utratit, tím více poptávají. A čím větší je poptávka, tím vyšší ceny. Vlády díky vyšším cenám a vyšším obratům vybírají více peněz na daních, mohou tak rovněž více utrácet, celková poptávka ještě více roste. Hospodářství zažívá inflaci, ceny míří vzhůru. Každý chce kupovat, dokud je to levnější.
Jenže nastoupí-li deflace, dochází typicky k opačnému. Projevuje se sestupná fáze úvěrového cyklu, dochází k oddlužování (deleveraging), objem půjčených peněz má tendenci klesat. Čím méně lidí a firem si bere úvěry a půjčky, tím méně mohou utratit a tím méně poptávají a kupují. Protože se méně kupuje a prodává, firmy utrží méně peněz, zbývá jim méně na mzdy. Rovněž vláda zakouší menší příjmy z daní. Všichni náhle pociťují nedostatek peněz, na pořad dne se dostává šetření, obracení každé koruny. Jenže čím více všichni chtějí šetřit, tím méně utrácejí, klepá na dveře nepříjemnost označovaná jako deflační spirála. Nakupuje a investuje se s opatrností, panuje nejistota.
Klepe skutečně deflační scénář na dveře?
Čas od času se někde objeví komentář, že návrat silnějšího ekonomického růstu není možné v blízké době očekávat. Rychlost zotavení je pomalá, podniky i veřejná sféra stále ruší pracovní místa a hledají úspory či rezervy. Menší výdaje, rozpočtové škrty, propouštění a snižování platů pak může znamenat, že celková poptávka bude mnohem slabší, než bývalo zvykem.
Racionální spotřebitelé v obavách o budoucnost pak méně spotřebovávají. Vždyť koupě nového nábytku nebo koberce může ještě počkat, podobně jako obměna rodinného vozu. Mnozí podnikatelé vzhledem k nejistým vyhlídkám méně investují, a vyčkávají co bude. V důsledku toho všeho banky půjčují méně, peníze, které by poskytly na úvěrech, se do ekonomiky nedostanou (nabídka peněz klesá).
Jenže koruna, kterou někdo ušetří, následně chybí někomu jinému. Ten, kdo by ušetřenou korunu utržil, by za ni pravděpodobně něco koupil, a mohl by dát někomu práci nebo s ní zaplatit své závazky. Když se všichni rozhodnou šetřit, z hlediska celku jsou takové úspory kontraproduktivní, na světlo světa se dostává paradox úspor. A tak v hospodářství chybí další koruny, které by zaměstnavatelé použili na provoz, marže i mzdy.
REKLAMA
Rovněž snahy národních vlád o snižování schodků rozpočtů a úrovní státních dluhů znamená konec působení vládních výdajů na ekonomický růst. Působí-li výše popsané chmurné skutečnosti současně, pak se pravděpodobnost nástupu deflačního scénáře zvyšuje.
Podle komentářů ze zámoří se pravděpodobnost nástupu deflačního scénáře zvýší, pokud i ostatní rozvinuté země, zejména v Evropě, spadnou do stejné pasti, v jaké se nachází Spojené státy. Čím více zemí by se dostalo do takové situace, tím by bylo oživení těžší a komplikovanější.
Když vyděláváme méně a přitom máme reálně stejně
K plnému pochopení efektu deflace na hospodářství je důležité rozlišovat pojem "reálné" a "nominální" hodnoty. Jmenovitá hodnota se vztahuje na hodnotu mzdy, příjmů nebo úrokové sazby v běžných cenách. Ve srovnání s nominálním vyjádřením, reálná hodnota drží skutečnou kupní sílu konstantní v průběhu času.
Pokud nám někdo řekne, že za svůj byt dal před deseti lety milion korun, mluví o nominální hodnotě, kterou zaplatil v době, kdy tento byt kupoval. Pokud by dnes, po deseti letech, svůj byt prodal za 1,3 miliónu korun, pak by sice nominálně vydělal 300 tisíc korun, ovšem reálně nemusel vydělat nic. Zvýšení jmenovité hodnoty v průběhu času odráží dopad inflace. Pokud po deset let činila roční míra inflace 3 % ročně, pak je pravděpodobné, že nominální zisk ve výši 300 tisíc z prodaného bytu byl spíše papírový. Kupní síla nominálního zisku byla ohlodána inflací.
REKLAMA
Je-li cenová hladina stabilní nebo dochází-li k deflaci a poklesu cenové hladiny, leccos se mění. Pokud by třeba mzdy zůstávaly z hlediska nominální hodnoty stejné, pak by v případě deflace ve skutečnosti docházelo k jejich reálnému zvýšení. Platilo by, že "i když vydělávám stále stejně, mám se lépe, protože můžu nakupovat levněji."
Z obchodního hlediska ovšem deflace nominálně snižuje cenu prodávaného zboží, firmy zažívají smrštění tržeb a jsou tlačeny do ořezání nominálních cifer na výplatních listinách. Podobně vláda vybírá v nominálním vyjádření méně peněz na daních a hledá způsoby, jak ořezat rozpočtové výdaje a s nimi i výplatní listiny na státu závislých zaměstnanců.
Když se reálná hodnota dluhu zvyšuje
Soustava hospodářských čísel se v průběhu vleklého hospodářského útlumu typicky snižuje, s jednou výjimkou. Nominální hodnota dluhu je pevná, zatímco ostatní proměnné, jako jsou mzdy, ceny nemovitostí i hodnota ostatního majetku kolísají (v deflaci mají tendenci klesat).
V deflaci může lehce stát, že nominální hodnota na dluh pořízeného majetku klesá, zatímco náklady na jeho pořízení (dříve zaplacené prostřednictvím dluhu) musí být placen v původní nominální ceně (která už není aktuální). V případě splácené hypotéky to může znamenat, že i když aktuální tržní hodnota koupeného domku klesla, dluh přijatý na jeho koupi zůstává stejný. Na jedné straně je v nominálním vyjádření k dispozici méně peněz na splácení, na straně druhé dluhy jsou nominálním zakotvením pevně dány. Když se reálná hodnota dluhů zvyšuje, jsou přijaté úvěry spláceny jen s obtížemi a jsou doprovázeny nucenými výprodeji a bankroty.
REKLAMA
Snaha splácet dluhy problémy prohlubuje
Typické je, že před samotnou krizí silným tempem roste zadlužení, v krizi cenové bubliny splasknou a nastává tendence snižovat dluh. Jenže převládající snaha dlužníků snížit své dluhy naopak dluh zvyšuje, masivní likvidace dluhů zvyšuje hodnotu každé dlužené koruny.
Likvidace dluhu může vést i k nuceným prodejům aktiv za nevýhodných podmínek, což deflační situaci ještě více prohlubuje. Jeden z teoretických pohledu tvrdí, že nadměrné zadlužení a expanze úvěru je nebezpečná, protože následující smrštění úvěrů může být ničící a končit právě v deflační spirále.
I když byla původní zadluženost zvládnutelná, pokles nominálních cen a příjmů vytváří změněnou situaci. Neschopnost rostoucího počtu dlužníků splácet své závazky ohrožuje ve svém důsledku nejen ty, kteří své dluhy stále ještě splácejí, ale i věřitele. Ekonomická teorie hovoří o dluhové deflaci, kdy kolektivní snaha splatit dluhy vede k propadům cen aktiv, a reálnému zhodnocení dluhu.
Pomohou v boji proti deflaci měnové experimenty?
Hlavní ekonom Standard & Poor Davis Wyss komentoval hrozbu deflační situace ve Spojených státech, že "když jste pod jedno procento jádrové inflace, nejste moc daleko od deflace – a dvojité dno by nás mohlo poslat přes okraj." Komentář ovšem uznává, že jsou-li Spojené státy v potížích, může je zachránit kvantitativní uvolňování, tedy natištění nových dolarů. Je známo, že zástupci americké centrální banky (FEDu) jsou připraveni „poskytnout další peněžní pomoc prostřednictvím nekonvenčních opatření“.
Nekonvenční nástroje měnové politiky, které mají pomoci potlačit deflační signály, spočívají v tom, že vláda může více utrácet, a vše se zaplatí nově "natištěnými" penězi. Technicky vše proběhne tak, že centrální banka získá dodatečně vydané vládní dluhopisy a výměnou za ně poskytne nové peníze.
Recept v podobě nekonvenčních měnových nástrojů možná vytváří zdání, že se situace stabilizuje, ale problém se pouze odkládá. Japonsko je toho živým příkladem, experimenty s nekonvenčními měnovými nástroji udržují hospodářský život v chodu takřka dvě desetiletí, ale hospodářský zázrak v podobě oživení se nekoná. Deflační spirála je bludným kruhem a krutou skutečností je, že soudobá teorie neví, jak s ní udržitelným způsobem bojovat.
Pojem a výklad deflace ze soudobých učebnic zmizel. Leccos ale naznačuje, že je to pojem, který bude oprášen a zlatá investiční pravidla budou poopravena. Je-li deflace, likvidní peníze se smějí více než jakákoli investice. Klidně je možné, že zlatá éra centralizovaného bankovnictví skončila. Těch pár desítek let, kdy se zdálo, že deflaci je konec a inflaci bude možné cíleně ovlivňovat a řídit z kanceláří úředníků centrálních bank, je přece jenom krátká doba.
