Situace ve španělském bankovním sektoru přitom v tom negativním smyslu kopíruje to, co jsme před několika lety pozorovali v USA či Irsku. Banky po uši namočené v „přepáleném“ realitním sektoru začnou mít nejprve problémy. Ty mají zprvu primárně likviditní charakter, což se “řeší” uvolněním měnových podmínek. Zároveň pak především menší subjekty začnou hledat partnery a tak dochází k více či méně dobrovolným fůzím. Avšak, jak kdosi trefně poznamenal, dvě krůty orla neudělají, a tak ani sloučením několika ztrátových bank nemůže vzniknout jedna prosperující banka.
Ve Španělsku fůze v dobré míře nařídil regulátor řadě nesolventním drobným záložnám, které se velmi angažovaly v realitním boomu v různých koutech země. Celkem 50 tzv. cajas bylo během tří let sloučeno do celkem 11 nových bank – mezi nimi byla i Bankia. Nicméně sloučením záložen se ztrátové bankovní realitní úvěry a hypotéky z bilancí těchto ústavů nevypařily, a tak stejně jako v americkém či irském případě musí kostlivci z bankovních skříní ven.
Angažovanost španělského bankovního sektoru vůči domácímu realitnímu sektoru činí celkem 308 miliard euro, neboli více než čtvrtina HDP. Španělská centrální banka donutila banky vytvořit proti těmto úvěrům rezervy ve výši 88 mld., dnes však centrální bankéři spolu s vládou zřejmě přiznají, že bude zapotřebí dalších 30 mld. euro. Vezmeme-li v úvahu, že v zemi je každý čtvrtý nezaměstnaný a že ceny nemovitostí poklesly od vrcholu zatím „jen“ o 21 % (v USA či Irsku to bylo o 30–40 %), tak ani dnes oznámené dodatečné rezervy nemusí být konečné.
Jan Čermák, analytik ČSOB