Stát chce chránit spotřebitele finančních produktů… má šanci?
Proč je třeba chránit spotřebitele?
Materiál „Rámcová politika Ministerstva financí k ochraně spotřebitele na finančním trhu“ identifikuje jako hlavní důvod, proč je třeba spotřebitele chránit, informační asymetrii. Konkrétně uvádí: „Nejvýznamnějším důvodem pro ochranu spotřebitele je selhání trhu. Mezi příčiny selhání trhu s největším dopadem na spotřebitele je řazena informační asymetrie. Jejím obsahem je nejen nerovný přístup k informacím, různá schopnost tyto informace zpracovat a učinit kvalifikované rozhodnutí, ale i různá míra možnosti či schopnosti hájit na trhu své zájmy.“
Myšlenka chránit spotřebitele pak vychází z teze, že „společenské zdroje mají být distribuovány podle toho, co je „spravedlivé“, nikoliv podle toho, co je tržně efektivní.“ Za povšimnutí stojí již uvozovky kolem slova „spravedlivé“, které dávají čtenáři materiálu otazník nad tím, zda je možné tuto spravedlnost vůbec definovat, natož ji následně hájit.
Rámcová politika se odvolává též na společenské hodnoty, tedy normy chování, které jsou považovány společností za žádoucí. V této souvislosti uvádí: „Chování, které není akceptovatelné, je zpravidla zakázáno. Typickým příkladem je zákaz lichvy.“ Osobně si nemyslím, že se jedná o šťastné přirovnání.
Vzhledem k definici lichvy v zákonu, její „praktické aplikaci“, která umožňuje poskytovat úvěry s roční procentní sazbou nákladů ve výši několika set procent, a prosperitě zastaváren, si nejsem jist, zda je toto přirovnání šťastně zvolené…
Regulace finančního trhu je dle materiálu MF ČR důležitá zejména ke zlepšení postavení spotřebitele, kterého vidí jako „méně kvalifikovaného, méně informovaného hráče, s menším potenciálem pro efektivní rozhodování.“
Jak je třeba chránit spotřebitele?
Spotřebitele může chránit (zjednodušeně řečeno) téměř kdokoli téměř libovolným nástrojem. Mezi subjekty, které mají chránit uživatele finančních produktů řadí materiál i spotřebitele samotného. Před ním ovšem stojí dozorové instituce (např. ČNB), nevládní i vládní organizace, finanční instituce a jejich profesní spolky a další…
Ochrana spotřebitele má stát na třech pilířích – zajištění adekvátních informací v optimálním rozsahu a kvalitě, zvýšení finanční gramotnosti a schopnosti pracovat s informacemi a zlepšení postavení spotřebitele na finančním trhu.
Spotřebitel má mít přístup ke správným, úplným, transparentním, srovnatelným, srozumitelným, vyváženým a včasným informacím. Zajistit poskytování takových informací by měla nezávislá agentura, ovšem vzhledem k její neexistenci to ministerstvo vezme na svá bedra. Součástí je též zajištění odbornosti distributorů finančních produktů. Zřejmě první pokus s povinným přezkoušením a složením zkoušek finančních poradců nebyl úspěšný…
Srovnatelnost informací je problémem sama o sobě. Finanční instituce ve snaze odlišit se od konkurence vytvářejí nové produkty, jejichž parametry nelze snadno srovnat s jinými. Sjednotit poskytování základních informací se již dnes pokouší řada institucí a banky a další finanční instituce uzavírají dohody o dodržování určitých standardů – k nimž musí přistupovat nanejvýš obezřetně, aby nebyly napadnuty z druhé strany od Úřadu na ochranu hospodářské soutěže.
Příkladem sjednocování informací, na kterém se ovšem ministerstvo přímo nepodílí, je tzv. hypoteční kodex (Evropské ujednání o dobrovolném kodexu chování pro poskytování informací o úvěrech na bydlení před uzavřením smlouvy), který v České republice podepsalo 7 bank a 5 stavebních spořitelen. Ovšem i signatáři kodexu podle Sdružení obrany spotřebitelů pravidla poskytování informací opakovaně porušují.
Novinkou v tomto směru jsou tzv. produktové listy. Jedná se o projekt, jehož cílem je vytvořit dvanáct šablon produktových listů s cenovými listy a vysvětlivkami, které budou ke každému typu produktu definovat strukturu informací na listě A4, které by měl klient obdržet. Projekt byl oficiálně spuštěn 1. září 2007 a jeho manažerem je Martin Podávka, vedoucí oddělení pojistné matematiky a produktový manažer životního pojištění v pojišťovně Allianz. Na projektu spolupracují odborníci z různých institucí. V současnosti je v připomínkovém řízení první z listů – Pojištění osob.
Snad veškeré studie zabývající se finanční gramotností české populace mají jeden problém – nemohou finanční gramotnost téměř vůbec najít. Na jejím zvýšení chce i ministerstvo financí spolupracovat.
S cílem zlepšit postavení spotřebitele na finančním trhu chce ministerstvo především umožnit „jasné a jednoznačné stanovení odpovědnosti v rámci distribučního řetězce a vytvoření mechanismů, které oproti současnému stavu spotřebitelům zajistí rychlejší, levnější a účinnější možnost řešit s finančními institucemi stížnosti a vést spory.“ Za tím účelem chce využívat systém mimosoudního urovnání sporů.
V tomto směru je dobré připomenout mimosoudní řešení sporů prostřednictvím rozhodčí doložky, která může být zneužita naopak ke zhoršení postavení spotřebitele. Ministerstvo chce ovšem tuto roli přisoudit především finančnímu arbitrovi, který v současnosti řeší spory v platebním styku.
 |
Zdroj: MF ČR
Ochrana spotřebitele: Je možná?
Na otázku zapsanou v mezinadpisu není jednoznačná odpověď. Stát by měl bezpochyby chránit spotřebitele vytvořením jasných a srozumitelných pravidel hry (právního rámce, v němž se jednotlivé subjekty pohybují) a jejich rychlým a spravedlivým vymáháním. Lze to ale nazvat „ochranou spotřebitele“?
Nedávno jsem se bavil s jedním úspěšným finančním poradcem. Popisoval mi případ, kdy svému klientovi před lety sjednal nejlevnější variantu zajištění a investic – rizikové životní pojištění a pravidelnou investici do podílových fondů. Po roce obdržel od klienta telefonát, zda musí platit tu životní pojistku a že se mu ji nechce platit, když si na ni nespoří… a uvítal by raději tu, kde si i spoří. Poradce klientovi trpělivě vysvětlil, že spoří prostřednictvím výhodnějšího produktu, že pojistku má k zajištění rodiny pro případ smrti a že je tato varianta pro něj výhodnější. Klient vysvětlení přijal… a za rok, když měl platit další pojistné, telefonoval znovu. Poradce podlehl a klientovi upravil pojistku na investiční s nízkou spořící částí – a klient byl spokojen.
Otázka zní: Jak lze takového klienta chránit na finančním trhu? Odpovědí může být jen finanční vzdělávání… ale… Dnešní svět spěje ke specializaci. Informací, nejen z finančního trhu, je tolik, že je nemůže jeden člověk pojmout. Po finančním vzdělávání obyvatel (jehož význam nechci zpochybňovat, naopak, považuji ho za velmi důležité) volají především lidé, kteří se na finančním trhu pohybují. Obdobně ale volají lidé z jiných oborů po vzdělávání v jejich branži… (o tomto jsem hovořil s člověkem pohybujícím se v architektuře – ocenil by pro změnu estetickou výchovu na školách).
Ani dostatek informací není všelékem. Výše uvedený klient měl dostatek informací podaných od svého finančního poradce, kterému důvěřoval, podaných srozumitelnou formou. A přesto s řešením nebyl spokojen, dokud nezískal „módní“ produkt.
Finanční vzdělávání? Ne, vzdělávání v odpovědnosti
Finanční vzdělávání považuji za velmi důležité. Nedávno jsem nahlédl do učebnice matematiky pro základní školy, v níž se probírala procenta. Byl jsem mile překvapen, že jsou vysvětlována a procvičována na výpočtu úroků. To je podle mne správná cesta.
Samotné finanční vzdělávání a dostatek relevantních informací ovšem nestačí. Jediné, co by snad mohlo pomoci, je „vzdělání v odpovědnosti“ – posílení odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Nezmění-li se přístup velké části spotřebitelů „stát nás ochrání“, budou mít veškerá opatření na ochranu spotřebitele dle mého názoru jen malý dopad.
