Není nad to, když má jeden jasno. Člověk pak ví, na čem je. Klasickou ukázkou je investiční životní pojištění. Jeho prodej se snaží ministerstvo financí omezit v rámci novely zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. Důvod? Investiční životní pojištění je prodáváno příliš – a špatně.
Důvodem pro „přílišný“ prodej jsou podle ministerstva příliš vysoké provize. Díky nim se investiční životní pojištění prodává i lidem, pro které není vhodné. A je drahé. Náklady IŽP tak navrhuje omezit. Pojišťovací lobby je ale očividně silnější než lobby finančních zprostředkovatelů, a tak se omezení netýká nákladů, ale pouze jejich části – provizí. Jenže motiv a argument k prodeji rezervotvorných životních pojistek vychází ze samotného státu!
Stát (rozumějte „politici“) chce, aby si lidé spořili na stáří. A tak podporuje dlouhodobé spoření v penzijních fondech a – v životních pojišťovnách. Proč se najednou diví, že se zprostředkovatelé chopí příležitostí a u klientů argumentují: „Podívejte, životní pojistka je výborné spoření na stáří. Vždyť ji jako takovou podporuje i stát. To je skoro, jako kdyby za pojištění převzal garanci. Je to vedle penzijního připojištění jediný vhodný produkt na spoření na stáří.“
Kdo umí počítat a nechce klienty klamat, k uvedené argumentaci se nepřiklání. Naopak. Ví, že je mnohem více vhodnějších produktů i pro širokou veřejnost, které umožní naspořit na penzi levněji, bezpečněji a v konečném důsledku též daňově výhodněji. Jak to tak vypadá, ví to všichni, kromě státu (rozumějte „politiků“). Politici ostatně vždycky raději počítali volební preference a hlasy u voleb než cokoli jiného. Nebo že by to věděli i oni, jen to nechtějí vidět?
Vrcholní politici buď podléhají lobby (což by svým voličům nepřiznali), nebo trpí fatální finanční negramotností. Jinak by Petr Nečas na podzim nemohl v reakci na návrh Miroslava Kalouska na zrušení výjimek v podobě daňových úlev prohlásit: "Budeme diskutovat o odstranění všech výjimek. Žádná není tabu – s výjimkou položek určených na zabezpečení dětí a důchodu."
REKLAMA
Tabu se tak stal příspěvek na penzijní připojištění a zároveň daňové úlevy penzijního připojištění a rezervotvorných životních pojistek. To, že současný systém penzijního připojištění s jeho omezeními je nevhodný pro dlouhodobé spoření, s nonšalancí politici s nonšalancí přehlížejí. Hlavně musí být vše 100% garantováno – a pokud možno tak, aby to v lidech udržovalo iluzi státní garance, která se pochopitelně nekoná, což ale „běžný občan“ neví.
A životní pojistka jako forma spoření na penzi? Mezi kvalifikovanými finančními poradci se o této možnosti už ani nehovoří. Když „investičko“, tak především na krytí rizik… pokud není výhodnější „rizikovka“ nebo finanční poradce nepotřebuje jíst. Na pořadu dne diskusí o etice finančního poradenství již není fakt, že IŽP na spoření je „zlodějina“ či „krádež za bílého dne“, ale zda je a za jakých okolností nechat klienta předplatit poplatky u pravidelných investic do podílových fondů. Diskuse stejně ostrá jako předchozí, jen o úroveň výše – blíže k proklientskému přístupu.
REKLAMA
Stát daňové úlevy pro klienty nevýhodných „dlouhodobých spořicích produktů“ zřejmě nezruší. Je to politicky neprůchodné. Přeci stát musí podporovat spoření na stáří! A tak jaksi „přes ruku“ omezuje distribuci. Z pohledu pozorovatele tak připomíná člověka postiženého bulimií, který se jednou rukou cpe a druhou si strká do krku, aby nepřibral.
