Počátky krize
Po skončení tzv. dot-com bubble v roce 2001, přistoupila vláda Spojených států amerických k rapidnímu a rychlému snižování úrokových sazeb. Kromě nastartování spotřeby vedlo toto snižování úrokových sazeb i k rapidnímu poklesu cen hypoték, což vedlo k nárůstu počtu otevřených hypoték, jak ukazuje následující graf.
Graf 1: Vývoj počtu hypoték v USA
Zdroj:
http://www.federalreserve.gov/releases/z1/Current/
Graf 2: Vývoj základní úrokové sazby FEDu
Zdroj:
http://www.frbsf.org/banking/data/discount/index.html#star1
Morální hazard, sekuritizace, bilance bank a role ratingových agentur
Výrazný podíl na počtu otevřených hypoték měly tzv. subprime hypotéky. Celková odhadovaná částka odpisů amerických finančních institucí se pohybuje okolo 300 miliard amerických dolarů, což představuje zhruba 2 % HDP Spojených států amerických a asi 20% základního kapitálu těchto institucí[1]. Jak je možné získat takové množství podředných hypoték a ještě mít možnost rozšířit je po světě?
REKLAMA
Odpověď je jednoduchá – morální hazard. Morální hazard můžeme označit jako typ vědomé negativní externality. V realitě šlo o to, že bankovní domy vědomě uzavíraly hypotéky s vysokým rizikem nesplacení a na hodnotu převyšující hodnotu nemovitosti, na kterou byly uzavřeny. Je možné, že šlo z části i o podcenění rizika na základě předpodkladu neustáleho růstu ceny nemovitostí.
Ceny nemovitostí skutečně rostly od roku 2001, což bylo následkem snížení úrokových sazeb. Toto snížení vedlo k motivaci méně spořit a naopak žít více na dluh. Poměr čisté současné hodnoty naspořených úspor a čisté současné hodnoty částky věnované na umoření dluhu se snížil, což byla silná pobídka k životu na dluh. Zároveň k tomu přispěla i rychlost, s jakou probíhalo snižovaní úrokových sazeb.
Základní důvody k nákupu nemovitosti byly dva:
A) nízké ceny hypoték lákaly k nákupu nemovitosti za účelem bydlení,
B) iluze trvalého růstu cen nemovitostí lákaly k nákupu nemovitosti jako alternativní investice, která vykompenzuje snížení zhodnocení peněz uložených u bank v důsledku poklesu úrokových sazeb.
REKLAMA
Nárůst poptávky po nemovitostech tak působil jako samonaplňovací faktor růstu cen nemovitostí.
Možnost sehnat na nemovitost hypotéku převyšující cenu nemovitosti samozřejme vede k možnosti získat víc peněz, než je adekvátní riziku. Toto riziko je přesunuto na banku, která ho buď nevnímá, nebo jej dokaže přesunout jinam. A přesně to se bankám povedlo.
Většina bank využila instrumentů sekuritizace a z hypoték vytvořila tzv. SIV (Structured Investment Vehicle). Šlo o balíčky hypoték se stejnými parametry – tzv. tranše. Výhodou sekuritizace je možnost prodat tyto balíčky na sekundárních trzích a udržovat tak likviditu a cash-flow banky. Nevýhodou je jejich informační nepřehlednost. Tranše obsahují tak obrovský počet hypoték, že ohodnocení jejich kvality je v prostředí dynamického trhu prakticky nemožné.
A právě v této chvíli nastupují ratingové agentury. Jejich primárním úkolem je kvalitně ohodnotit jednotlivé tranše. Bohužel v tomto ohledu ratingové agentury selhaly. Dovolte nyní malý exkurz do historie.:
V době Thajské krize ratingové agentury nekvalitně ocenily riziko thajských bank, respektive ještě několik dní před vypuknutím krize agentury nadhodnocovaly kvalitu thajských bank. V momentě vypuknutí krize agentury snížily rating. Následkem toho byl hromadný výprodej akcií postižených bank, jak se jich hromadně zbavovaly fondy, jež na základě doporučení ratingových agentur nakoupily podíly v těchto bankách do svých portfólií. Ratingové agentury tak vytvořily cenovou bublinu.
REKLAMA
Vraťme se tedy zpět k počátkům současné krize. Ratingové agentury nadhodnocovaly tranše subprime hypoték na základě několika předpokladů:
C) iluze neustále rostoucího trhu nemovitostí,
D) oceňování zcela nových finančních instrumentů (SIV) na základě starých principů,
E) ratingové agentury jsou placeny právě těmi bankami, jež si nechaly udělat na jednotlivé tranše rating.
Takto se podařilo přesunout riziko ve formě negativní externality od bank uzavírajících jednotlivé hyptéky na jiné subjekty. Až do současnosti platící důvěra v samoregulaci trhu a bankovních subjektů při řízení rizika vedla k otevřené mezeře, která bez možnosti trestu vedla ke vzniku morálního hazardu jednotlivých bank.