Historie ratingu v takové formě, jakou známe dnes, vznikla v roce 1909, kdy pan John Moody přišel s nápadem ulehčit investorům rozhodování o tom, do kterých dluhopisů železničních společností investovat své prostředky. Na rozdíl od dneška však informace o jednotlivých společnostech nebyly dostupné prostřednictvím několika kliknutí myší na internetu. Ratingové hodnocení od někoho, kdo měl přístup k potřebným informacím, tak bylo v té době hodně cenným zbožím a investoři za něj rádi zaplatili. Právě v tom, kdo si za rating platí, je oproti dnešku zásadní rozdíl.
Z Evropy do USA
Myšlenka hodnocení subjektů ale nevznikla v hlavě pana Moodyho, a dokonce ani v USA, ale pochází z Evropy (podobně jako všechny výdobytky moderního kapitalismu, jako centrální banka, stabilní měna a trh s cennými papíry). Nešlo sice o oficiální klasifikaci dlužníků, ale spíše o interní hodnocení v rámci bank ve Vídni a Berlíně, ale tvůrci ratingu se jím nechali inspirovat.
V Americe se pak hodnocení subjektů začalo objevovat v polovině devatenáctého století a jeho neoficiálním zakladatelem byl Lewis Tappan. Sice to nebyl ekonom, a jeho hlavním posláním, kterému obětoval větší část svého života, byl boj za zrušení otroctví (významně se angažoval v případu vzpoury černošských otroků na lodi Amistad), ale po krizi v roce 1837 si uvědomil, že informace o obchodních partnerech jeho tehdejší společnosti se mohou hodit jemu i jeho klientům. V roce 1841 založil Tappan agenturu sledující „zdraví“ společností (Mercantile Agency), která shromažďovala údaje o svých klientech a jejich kredibilitě. I přes počáteční nedůvěru a nespokojenost s „narušením soukromí“ se počet jejích klientů zvětšoval, protože potřeba informací o potenciálních partnerech a dlužnících, v době po krizi v roce 1837, rostla.
V roce 1849 převedl Tappan společnost na svého prokuristu Benjamina Douglase a ten jí pak předal v roce 1859 svému švagrovi Robertovi Grahamovi Dunovi, který ji přejmenoval na R.G. Dun & Company. V roce 1849 vznikla také největší konkurence společnosti, kterou založil John M. Bradstreet. Ten několik let poté publikoval publikaci, která měla velký vliv na rozšíření a popularizaci hodnocení kredibility společností a dá se považovat za první ucelené ratingové hodnocení firem. Rivalita obou společností byla ukončena v roce 1933, kdy vznikla firma Dun & Bradstreet, která funguje dodnes a patří mezi významné společnosti v oboru poskytování informací o firmách i zemích na celém světě.
Na scénu přichází železnice
V polovině devatenáctého století zažily železnice v USA velký rozvoj. Publikace The American Railroad Journal popisovala od roku 1832 stav společností z celého sektoru železnic v USA a od roku 1842 vydával tuto publikaci Henry Varnum Poor. Ten pak v roce 1869 společně se synem vydal Manual of the Railroads of the United States, která jako první poskytovala investorům ucelené statistiky a nezávislé informace a údaje o fungování železničních společností na roční bázi.
REKLAMA
Do začátku dvacátého století byl rating vnímán jako hodnocení firem a jejich kredibility, nešlo o rating v dnešním pojetí a o spojení s trhem cenných papírů se přičinil již zmiňovaný John Moody v roce 1909. Železniční doprava v tom čase v Americe zaznamenávala obrovský boom a společnosti financovaly svůj rozvoj vydáváním dluhopisů. Trh s dluhopisy měl v té době za sebou poměrně dlouhou historii a tradici, ale hodnocení cenných papírů, resp. jejich emitentů bylo novinkou, která si mezi investory velmi rychle získala oblibu. Informace tak byly dostupné prakticky všem investorům, kteří byli ochotni za publikaci zaplatit, a nebyly již pouze výsadou investičních bankéřů.
Od roku 1913 pak začal Moody vydávat písemné hodnocení společností (Moody´s Manual), a kromě železničních společností se začal věnovat také firmám v oboru průmyslu a veřejných služeb. V roce 1916 se k ohodnocování dluhopisů přidala i společnosti Poor´s Publishing a v roce 1922 také Standard Statistics Corp. Tyto dvě společnosti se v roce 1941 spojily a vznikla dnes asi nejznámější a největší ratingová agentura na světe, Standard & Poor’s. Již v roce 1919 pak Moody začal s hodnocením dluhopisů také u států unie a municipalit a v roce 1924 pokrýval prakticky celý dluhopisový trh v USA. V roce 1924 pak na trh s ratingem vstupuje společnost Fitch (založena v roce 1913 Johnem Knowlesem Fitchem jako Fitch Publishing Company), která zároveň zavedla dnes tak známou stupnici hodnocení založenou na písmenech od A (resp. AAA) do D s mezistupni +/-. Dalo by se říct, že v této době rating a jeho rozšíření značným způsobem ovlivnil dluhopisový trh v USA zejména z kvalitativního hlediska. Základním posláním ratingových agentur bylo vydávat nezávislé hodnocení emitentů dluhopisů, které prodávaly v papírové formě investorům, kteří tak měli přístup k informacím, které nebyly běžně dostupné.
Vývoj na trhu s ratingem ale běžel dál a na trhu vznikaly nové společnosti, ale také docházelo ke změnám vlastnictví ve třech nejznámějších firmách. V roce 1962 koupila společnost Dun & Bradstreet agenturu Moody´s, ale od roku 2000 působí navenek opět jako dvě samostatné společnosti. V roce 1966 byla agentura S&P začleněna do společnosti McGraw-Hill Companies a v roce 1997 se agentura Fitch spojila s britskou ratingovou IBCA, která patří francouzské společnosti FIMALAC (pak ještě převzala společnosti Duff & Phelps Credit Rating Company a poté také Thomson Bank Watch). V současnosti na světe působí několik desítek větších, či menších ratingových agentur, mnohé z nich se ale zaměřují pouze na vybrané sektory, nebo regiony.
První vlivy regulace
Významný dopad na rating a jeho vztah k dluhopisovému trhu měla krize ze začátku třicátých let a následný vznik americké komise pro cenné papíry (Securities and Exchange Commission – SEC) v roce 1934. Regulátoři se snažili přinutit banky investovat pouze do kvalitních dluhopisů, a tak od roku 1936 bylo bankám prakticky zakázáno investovat do dluhopisů s hodnocením horším, než BBB-, což je dnes hranice mezi investičním a spekulativním ratingem. Banky tak prakticky přestaly mít možnost rozhodovat o investicích do dluhopisů na základě vlastních analýz a byly přinuceny se orientovat pouze ohodnocením ze strany ratingových agentur.
Ratingové agentury se tak staly součástí regulace a regulátoři jim, možná nechtěně, dali do rukou poměrně silnou zbraň, kterou mohly ovlivňovat dění na trzích s dluhopisy a rozhodování investorů. Tato zbraň měla v příštích letech, kdy byl rating stále na vzestupu, a jehož obliba rychle rostla i mimo investiční bankovnictví, nabírat na síle a moc ratingových agentur, zejména tří vyvolených měla nadále růst. Za rating si ještě stále platili investoři, ale „rozšíření kopírek“ mělo zanedlouho změnit i tento, poměrně důležitý aspekt při tvorbě nezávislého ratingového hodnocení. O tom si řekneme něco příště.
