Máme v sobě zakořeněnou naivní představu, že růst domácího produktu je nějaké měřítko kvality. A že obecně růst je měřítko kvality. Ve skutečnosti není. Celý ten mechanismus měření výkonnosti ekonomiky pomocí hrubého domácího produktu je trochu vědecko-mediální bublina, trochu exhibice, trochu šamanství, také trochu hochštaplerství. Růst se v našich očích slévá s pokrokem, je přímo důkazem pokroku. Nesmysl. Pokud nějaký pokrok vůbec existuje, pak je to pojem individuální a s tím, co nazýváme „ekonomický růst“, nemá ve skutečnosti naprosto nic společného.
Pro to, jak se budou příští rok a v dalších letech mít obyvatelé České republiky, jakou budou mít životní úroveň, jaké budou mít zdravotnictví, veřejnou dopravu, jaká bude úroveň bezpečnosti na ulicích, jaká bude dostupnost kultury a pro mnoho a mnoho dalších opravdu důležitých aspektů lidského života nebude nezbytně rozhodující, co udělá hrubý domácí produkt.
Klíčová je úroveň zdanění, racionalita využití veřejných prostředků, kvalita státní správy a definice státní moci ve vztahu k občanům. Zdanění bude zase vysoké, vyšší než letos a podstatně vyšší než vloni i předloni. Racionalita využití veřejných prostředků se jistě za posledních několik let o něco zlepšila, ale ve skutečnosti nemnoho a především ve srovnání s mohutnými sliby jenom neznatelně. Stále máme mnoho ministerstev a vytváříme úřady proto, aby bylo dost míst pro koaliční politiky. Tak jaká racionalizace? Státní moc se vůči občanům definuje stále stejně arogantně a rozkazovačně, tento stát je stejně samolibý jako před několika lety – nevíme, jaké bude příští rok zdanění, nevíme, nakolik máme věřit obrysům důchodové reformy, nevíme, zda budou volby v únoru 2013, nebo červnu 2014.
Je zcela nepodstatné, jestli příští rok bude růst ekonomiky dvě procenta nebo 0,45 procenta (fascinující údaj České bankovní asociace – v životě jsem neviděl nejen odhad, ale ani konečné vyčíslení HDP na dvě desetinná místa, u tak nepřesného údaje je to zcela absurdní). Důležitější je, jestli lidé budou důvěřovat své zemi a její vládě i obecně politické reprezentaci, že věci se pohnou a zlepší. Nyní nevěří, proto jsme v problémech. Nemají důvěru, nemají vizi, nemají chuť.
Před pár lety bylo oblíbeným tvrzením, že tehdejší krize není krizí ekonomickou, ale politickou, že jde o krizi systému. Není to pravda. Pravdou ale je, že naše současná recese je recesí českého demokratického modelu, výrazem jeho ochrnutí a neschopnosti přinést potřebná řešení. Je to recese důvěry občanů v jejich stát a v politickou reprezentaci.
REKLAMA