I když typický monopol lze dnes ve skutečnosti najít prakticky nelze a různé regulační a antimonopolní úřady se snaží tento druh nedokonalé konkurence omezovat, státy samotné se často neštítí využívat všech prostředků k tomu, aby měly určitou oblast pod svou kontrolou.
Jedním z příkladů monopolu státu s prakticky neotřesitelnou pozicí, je centrální banka a tisk peněz. Jde také o typický příklad ukázky, jakým je stát špatným hospodářem, protože pokud je hlavním cílem centrálních bank stabilizace měny, vývoj ukazuje na přesný opak. Dluhová krize a neúměrný tisk nekrytých peněz je toho důkazem. USA zaplavily svět dolary s vědomím, že pokud budou potřebovat splatit své dluhy, centrální banka jim je natiskne, kolik bude potřeba. Také ECB, i přes tvrzení, že nebude řešit dluhovou krizi tiskem nových peněz, to prakticky dělá, podobně jako centrální banky jiných významných zemí.
Zastánci existence centrálních bank samozřejmě argumentují tím, že bez jejich zásahu by dnešní krize vypadala mnohem hůř a bankovní sektor by prakticky přestal existovat v takové podobě, v jaké jej známe dnes. Bohužel je dnes pojem nezávislá centrální banka prakticky oxymóronem a jsou spíše nástrojem vlád.
Pokud jsme u bank, tak nelze nezmínit také možnost zestátnění velkých bank v případě nenadálého zhoršení situace na finančních trzích. Problémem je jak samotné zestátnění, tak i skutečnost, že se bude týkat pouze vybraných subjektů, které mají příliš velký vliv na fungování finančního systému. O existenci, nebo zániku finančních institucí pak opět bude rozhodovat státní moc.
Dalším případem, kde rozhoduje několik vyvolených o tom, jak se má zachovat většina je například zbrojní průmysl, konkrétně jaderné zbraně. I zde rozhoduje několik vyvolených zemí – jde tedy spíše o kartel – o tom, kdo může, nebo ne může vlastnit zbraně, které fungují jako odstrašující nástroj pro nepřítele. Na jedné straně je pravdou, že jaderné zbraně jsou v nepovolaných rukou globální hrozbou, ale je zvláštní, že o tom, kdo je hrozbou a kdo je „vyvoleným“ rozhoduje pár politiků. Na tuto politiku dnes doplácí Írán, který sice nemá jadernou zbraň, ale má jedny z největších zásob ropy, o které má zájem nejedna velká ekonomika závislá na černém zlatě.
REKLAMA
Když nepřátelům Íránu nepomohla různá embarga, došlo k jeho odstavení od mezinárodního platebního systému SWIFT, aby z peněz za svou ropu nemohl financovat svůj jaderný program. I toto je příklad, kdy jeden „nezávislý“ celosvětový systém je ovládaný několika státy, které dokáží odřezat od finančního systému zemi, která se nechová podle jejich pravidel. Írán ale funguje také na druhé straně, jako jedna ze zemí kartelu OPEC, který sice nemá na trhu s ropou monopolní postavení, ale dokáže svými kroky manipulovat s cenou této strategické komodity.
Pokud jde o strategické komodity, své dominantní postavení na trhu se vzácnými zeminami velmi účelně využívá Čína, která svým přístupem a cenovou politikou ostatní země z tohoto odvětví prakticky odstavila. Čína je známá také svým monopolním postavením velkých státních bank, o jejichž privatizaci sice mluví hodně dlouho, ale tohoto výnosného byznysu se vzdát nehodlá.
Jde pouze o několik případů, kdy státy mají tendenci využívat svého postavení a moci a výraz monopol je možná nepřesný a zavádějící, ale princip je jasný. Žijeme v době, kde většina vyspělých zemí podporuje naoko volný trh a zásady kapitalismu, ale ve skutečnosti je vliv a vměšování státu do ekonomiky a věcí veřejných stále silnější. Jakákoli svoboda, nebo rovnost se dnes vytrácí nejenom z ekonomiky, ale i z ostatních aspektů života a moc se dostává do rukou několika vyvolených.
