V posledních týdnech a měsících hýbou investorským světem poměrně zajímavé zprávy o tom, že Německo se chystá repatriovat své zlato ze zahraničí, kde má uloženu více než polovinu svých zlatých rezerv. A není samo, kdo chce své zlato zpátky. O repatriacích zlata ze strany několika zemí se mluví již poměrně dlouho, Německo je ale zatím asi nejvíce diskutovanou zemí, které k tomuto kroku přistoupila. Jednak z důvodu své významnosti, jednak také kvůli poměrně velkému množství zlata, které má uloženo mimo své území.
Jednou z prvních zemí, které k tomuto kroku přistoupily, byla Venezuela, která (resp. její prezident) nemá se západními zeměmi nijak přátelské vztahy. Již v minulém roku pak většinu svých zlatých rezerv uložených v zahraničí dopravila domů, přičemž několik desítek ton ponechala v zahraničí kvůli finančním transakcím. I když kromě zlata v tomto případě šlo také o propagandu prezidenta země, na cenu kovu měl tento krok poměrně výrazný vliv, i když pouze krátkodobý.
V průběhu posledních měsíců se ale objevilo dalších několik zemí, které podobný krok zvažují, nebo již v tomto směru podnikají nezbytné kroky. Často je zmiňován Ekvádor, jehož vláda požaduje od centrální banky stažení třetiny zlatých zásob v zahraničních trezorech. Rovněž Indie, kde má zlato poměrně velkou tradici nejenom jako platební prostředek, požaduje (resp. její nejvyšší soud) po centrální bance, aby dodržovala podmínku o nutnosti držet 85 % zlatých rezerv na domácím území (když se zjistilo, že téměř polovina z více než 557 tun je držena v zahraničí).
Po repatriaci zlata se pak volá také v Holandsku, které drží pouze kolem 10 % z 612 tun doma, zbytek pak v Londýně, Kanadě, nebo v USA, své zlato z New Yorku chce stáhnout také Švýcarsko a o repatriaci zlata z Londýna se jednalo také v rakouském parlamentu. Všechno zlato (něco přes 14 tun) ze skladů londýnské JP Morgan pak plánuje stáhnout Státní ropný fond Ázerbájdžánu, který nakupuje zlato od února 2012.
I když jde v některých případech pouze o vlastníky relativně malého množství zlata, rychlost, jakou se tento trend rozšiřuje, vyvolává otázka a znepokojení. Stahování zlata může být následkem rostoucí nedůvěry na finančních trzích, ale na druhou stranu může jít pouze o konspirační teorie, přičemž tato vlna repatriací nemusí znamenat nic zlého. V minulosti bylo pro mnohé země výhodnější držet zlaté rezervy mimo své území, ale dnes již tato potřeba není tak markantní a země se prostě jen snaží dostat své rezervy zpět, aby nad nimi měly plnou kontrolu. Pokud jde pouze o ekonomické hledisko, může být všechno v pořádku, problém nastane, pokud jde o pohnutky politické, hnány ztrátou důvěry a končící konflikty. V souvislosti s tím se stále častěji mluví o tom, že USA, nebo Velká Británie, které drží velkou část zahraničních zlatých rezerv, mohou v případě vyhrocené situace toto zlato odmítnout vrátit jeho původním majitelům.
REKLAMA
Německo již v roce 2011 zmenšilo své rezervy držené v Londýně o téměř 1000 tun a v nejbližších několika letech plánuje opět výrazně zmenšit své zahraniční rezervy přesunem zlata domů. Přes všechna očekávání ale nebude přesun zlata z USA a Francie do Německa tak významný, jak to nejprve vypadalo. Rezerv držených v Londýně (445 tun) se přesun nebude týkat vůbec a z USA se nakonec vrátí do Německa pouze 20 % z celkového množství drženého Newyorským Fedem (300 z 1500 tun). 374 tun se pak přesune z Paříže a Německo tak bude držet na svém území polovinu svých zlatých rezerv. Kromě toho, že přesun z New Yorku bude trvat sedm let, se spekuluje také o tom, proč Německo ustoupilo z původního plánu výrazněji omezit své zahraniční rezervy a mít většinu zlata v trezorech své centrální banky.
Nejčastěji se spekuluje samozřejmě o tom, že zlato v amerických trezorech není, resp. je ho tam mnohem méně, než by mělo být. Spekulace o tom, jestli zlato uložené v Newyorském Fedu skutečně existuje, posílily ještě zprávy o tom, že Američané odmítli koncem minulého roku povolit německým inspektorům zkontrolovat své vlastní zásoby uložené v této bance „v zájmu bezpečnosti a kontroly“. Na jedné straně je odůvodnění možná logické, ale na druhé straně je zvláštní, když si inspektoři ze země, která má v bance uloženo zlato, nemůže jeho stav ani zkontrolovat. Takové chování pouze přiživuje spekulace o tom, že s existencí zlata v trezorech Fedu to nebude tak horké, případně že zlato v amerických trezorech vlastně ani není zlato a Fed se to snaží zakrývat, jak to jen jde. Namísto zlatých cihel tak mohou být v trezorech pouze wolframové cihly pokryté zlatem, případně dlužné úpisy na zlato, které již v trezorech dávno není.
Dnes úplně běžně využívaná metoda recyklace kolaterálů (rehypotekace) může mít podle spekulací za následek skutečnost, že zlato, které je podle výkazů uloženo v americké, nebo anglické bance a patří Německu, bylo využito v tolika finančních zajišťujících operacích, že je prakticky nemožné jeho majitele dohledat. Stačí, že některý z článků této skládačky nebyl schopen plnit své závazky a zlato mohlo změnit majitele i několikrát.
Další spekulaci podporují velké nákupy ze strany Číny (zejména z Evropy), která navíc v poslední době své zlato přetavuje do kilogramových (resp. násobků) cihel, přičemž tak dělá také se zlatem, které původně patřilo klientům bank, které zlato pouze propůjčovaly jako kolaterál při finančních operacích. Banky tak sice mohou mít ve výkazech cihly v uncích, ale v čínských trezorech již je zlato v kilogramech.
Ať je to jak chce, z přesouvání zlata mezi zeměmi se stává nová móda, která investory spíše zneklidňuje, než by je usvědčovala v tom, že je všechno v pořádku. Zkušenosti z minulosti ale napovídají, že je lepší se připravit na ten nejhorší scénář, než se nechat nepříjemně překvapit.
