Zlatý standard se nevrátí

Společně s tím, jak se současná krize protahuje a v posledních týdnech ještě zhoršuje, roste počet těch, kteří by se nejraději vrátili k navázání měn na některou komoditu. V úvahu přichází nejspíše zlato, na které již měnový systém v minulosti navázán byl a vzhledem k jeho vlastnostem a „image“ je to docela logická volba.

Zastánci tohoto přístupu v podstatě tvrdí, že současný systém je pouze poměrně dlouho fungující experiment, jehož čas se možná naplnil. Zlatý standard byl definitivně zrušen před čtyřiceti lety, ale dlouhou dobu před tím plnilo zlato (a před ním také stříbro) úlohu krytí poměrně spolehlivě. Úlohu stabilizátora ekonomiky a zejména „strážce“ množství peněz v oběhu by mohlo plnit i v budoucnu.

Bohužel k tomu asi nedojde. Proti jsou totiž jak mnozí ekonomové, tak zejména politici, kteří budou mít nakonec poslední slovo. Kritici z řad ekonomů mají mnoho argumentů, které jsou ale většinou postaveny na hliněných nohách.

Pokrok bez cyklů?

Je zvláštní, že největší odpůrci zlatého standardu argumentují především tím, že by šlo o prvek, který by měl na svědomí zvýrazňování cyklů. Hlavním argumentem je také velká recese ve třicátých letech, která byl způsobena právě využíváním zlatého standardu (i když v té době už vlastně nešlo o klasický zlatý standard). Ano, krize existovaly i za zlatého standardu, ale existují i bez něj. Snad není nutné připomenout, že cykly fungují také v ekonomice, kde peníze nejsou kryté zlatem a recese jsou způsobeny právě neodpovědným chováním souvisejícím s možností tisknout peníze jako na běžícím pásu. Takže lze říci, že krize existují nezávisle na tom, jestli máme zlatý standard, nebo ne, akorát bez něj jich je více a mají stále horší následky.

Jedním z argumentů, proč není zlatý standard dobrým řešením, je také často zmiňovaný hospodářský a ekonomický pokrok, který se díky jeho zrušení za poslední desítky let podařilo dosáhnout. Otázkou je, jestli je tento pokrok skutečně pro lidstvo takovou výhrou. Život je díky pokroku možná pohodlnější, ale určitě ne kvalitnější. Všeho máme více, přičemž si to můžeme dovolit častěji a máme pocit, že je nám lépe. Ve skutečnosti je to spíše naopak. Kvalita ustoupila množství a potřebě (nebo nutnosti) častěji věci obměňovat. Z lidí se stali otroci peněz (centrální banky vlastně jen využívají skutečnost, že je chceme stále víc a jsme ochotni pro to udělat cokoli) a pochybného pokroku a ještě jsou za to rádi.

^REKLAMA

Centrální banky se vlivu nad penězi nevzdají

Dalším nedostatkem zlatého standardu, který by mohl mít v určitých situacích negativní vliv, je omezení vlivu centrální banky. Není úplně jasné, co tím autor této myšlenky myslel, ale vliv centrální banky se právě v posledních letech ukazuje jako přinejmenším sporný. V USA je centrální banka schopna akorát přidávat další a další kolo kvantitativního uvolňování, čínská centrální banka není schopna omezit překotný růst, bubliny na trhu s nemovitostmi a inflaci zejména u potravin a ECB není schopna prakticky ničeho. Co se týče boje centrální banky s inflací, je jasné, že od vzniku centrálních bank ve světě je jediným výsledkem pouze trvalý růst inflace.

Také obhajoba centrální banky jako „věřitele poslední instance“, je trochu nesmysl. Prakticky to znamená možnost zachraňovat banky, které se díky neschopnému managementu dostaly do problémů (opět vlastně díky systému s neomezeným množstvím peněz), jako jsme to viděli v minulých letech. Zároveň funguje jako zachránce vlády, která řeší problémy s dluhy dalšími dluhy a nedělá jí problém přistoupit ani k monetizaci státního dluhu (kdo dnes věří v nezávislost centrálních bank, je idealista). Další plánované QE je toho důkazem.

Prakticky celá kritika zlatého standardu stojí na tom, že vláda a centrální banka jsou institucemi, které jsou schopny čelit krizím lépe než samotný trh. A to je nesmysl. Vždy se říká, že udržení systému je spíše o lidech, ale v konečném důsledku by něco jako zlatý standard alespoň vyžadoval určitou míru odpovědnosti, přičemž dnešní systém to už z principu neumožňuje.

Dalším argumentem kritiků je nedostatek zlata a také možné náhodné nálezy velkého množství, které by vedlo k možné inflaci. To, jak centrální banky v systému nekrytých peněz bojují s inflací, je zmíněno výše. Je určitě mnohem méně pravděpodobné, že se najdou nové tuny drahého kovu než další kola kvantitativního uvolňování. Problém s nedostatkem zlata je spíše problémem velkého množství peněz v oběhu, čímž se opět dostáváme k tomu, že jejich množství je potřeba omezit, k čemuž by bylo využito krytí peněz.

^REKLAMA

Ano, problémem tak zůstávají opět dluhy ve fiktivních penězích, díky čemuž by podle všeho musela cena zlata významně posílit. Ale to jen ukazuje, že ekonomika nějakou „brzdu“ jednoduše potřebuje, protože jinak jednoduše zahubí sama sebe. Problémem dnešních peněz je, že za pochybnou důvěru, kterou ztělesňují, si kupujeme reálné statky. Samotné peníze žádnou reálnou hodnotu nemají a ani nemohou mít, protože jsou vyráběny z ničeho.

Trochu se divím, že se neobjevuje argument o tom, že i dnešní zásoby zlata v mnohých bankách jsou tak trochu pochybného charakteru a často se pochybuje o jejich čistotě. Rovněž u investičních produktů, které mají být navázány na zlato, existují pochyby o tom, v jakém rozsahu jsou skutečně kryté zlatem. Obě tyto argumenty ale rovněž ukazují na problém s lidským faktorem.

Všechny argumenty ale nakonec přehluší jeden, a to je moc, kterou dávají virtuální nebo papírové nekryté peníze státu. V dnešní situaci je velmi těžké si představit, že se zlatý standart vrátil, a to v jakékoli formě. Nikdo si neumí představit, jak by fungovala ekonomika svazovaná přísnými pravidly zlatého standardu. Důvodem je lenost a pohodlnost, kterou fiat money přinášejí, a zmiňovaný vliv, který neomezený tisk peněz přináší státu, resp. centrálním bankéřům. Při dnešním vlivu politiky na ekonomiku už o takových věcech nerozhodují ekonomové, ani logické myšlení, ale politici (i zlatý standard definitivně zrušil politik). Politici se nekrytých peněz dobrovolně nevzdají a je úplně jedno, jestli by byly argumenty zastánců zlatého standardu jakkoli přesvědčivé. Ke zlatému standardu se zkrátka nenásilnou cestou nedostaneme (ale i papírové peníze nám byly "vnuceny násilím").